Jaké asi pocity mají odpírači roušek, či respirátorů?

Dělají si z toho srandu, protože to považují za humorný podvod. Tupci.

Není dobré míchat jablka s hruškami.Každý normální člověk má k chirurgům a operatérům úctu.Ta otázka je tak trochu mimo.

Nemožno porovnávať prvky pracovného oblečenia s mimopracovným „civilným“ oblečením. Prirodzene nie každy je ochotný si navliecť na seba potapačský, alebo kozmicky skafander a tak ísť do ulíc. Takých exibionistov je naozaj málo. Keď som raz videla na zastávke „pracovníčku sexslužieb“ v pracovnom, hneď som hľadala kameru, pretože je ťažko predstaviteľné, aby niekto takto išiel po ulici len tak.

V Číne a Japonsku bolo aj pred pandémiou prirodzené vidieť ľudí s rúškami na tvári. Bola to ochrana pred smogom a prachom.
Ale smiešne mi pripadá osamotený človek na prechádzke v lese s rúškou na tvári a rukavicami.

Jak se cítí si netroufám odhadovat. Možná, že si ve své ignoranci myslí něco o „šašcích“ a sami se nad tím cítí povzneseni. Pozor! Povznášení někdy trvá až do nebe!

Odpírači, to je zase slovník. Kdo se stará o nějaké pocity tam, kde se jen nařizuje, buzeruje a trestá. Chirurgové vždycky nosili roušky, to není novinka. Není ani novinka to, že respirátory slouží proti prachu, ne proti virům.

Mají roli opozice a chovají se bláhově.