Lze vubec cloveku vynahradit lasku, ktere se mu nedostalo v detstvi?

Vynahradit, těžko (to dle mého názoru, nejde v ničem).
Vůbec to není běžný model.
Takový člověk je (jako každý) plný lásky nebo „studený čumák“.
Může mít pošramocené sebevědomí a schopnost sebelásky. Spokojenosti se sebou. Takový člověk, který se nemá zdravě rád, neumí se přijmout (nespokojenec), není schopen poskytnout dostatek lásky druhým (partnerovi).
Psychicky zralý, dospělý člověk si své deficity z dětství dokáže uvědomit/připustit a také „zacelit“.
Příklad z okolí:

1. Týraná žena v dětství (všechny 3 děti). Bez otce. Jedno manželství (zatím 32 let), 2 děti, vnuka. Skvělá, lásky plná máma a pyšná, obětavá babička. Matce letos nedokázala jít na pohřeb, nestýkala se s ní, neodpustila (nemocný trávící trakt)..
2. Milované děvče, vyrůstající v zájmu, péči rodičů. Úplná rodina, zázemí.

3 děti se 3 partnery, samoživitelka. Stále „nahánějící“ partnera/y (co asi hledá?).

Vynahradit? „Vynahradit“ bych se ostýchal zde použít. Je to nesmysl. Reálně je to prostě tak, že takový člověk prostě a jednoduše MUSÍ MÍT ŠTĚSTÍ a tu lásku MUSÍ najít. Pokud nenajde, bude hledat. No a co, jako, prostě počká a počká. Co jiného mu taky zbývá, pokud nevěří na zázraky? A pokud se mu nedostalo lásky v dětství, na ty zázraky nevěří, to si buď jista. Princeznu neočekává. Zůstane hledajíc po dobu nezbytně nutnou. Očekávání samo je v podstatě krásné a pokud trvá třeba až do smrti, tato krása je o to delší. 🤷‍♂️

Nepochopí, kdo si život „nalajnoval“ a striktně jede podle zvoleného modelu. Nikdy nepochopí. Stejně jako věčně hledající nikdy nepochopí dopředu nalajnovaný život plný (někým jasně daných) jistot. Iluze, možná až ztráta přirozenosti, její dobrovolné odevzdání. Rozhoduje ÚHEL POHLEDU, nic a nikdo jiný. „Svobody se neplánují, svobody se dějí.“ Zjentek.

Většina lidí hledá lásku po celý život. Myslím bez rozdílu, jaké měli dětství. A je velké štěstí, když svoji touhu být milován, najdou u jiných lidí.

Myslím že lze. V životě se obvykle daří ziskat rovnováhu, pokud si to sami nepokazíme, ale necháme věci plynout tak, jak mají.

Nelze nic vynahradit, takový člověk si musí tu lásku dát sám, musí si ji v sobě pěstovat a pracovat na svém vztahu k sobě. Trauma z pískání lze řešit i jeho následky lze překonat, pokud se chce. Odpovědí na tuto otázku je sebeláska. Takový člověk musí pracovat na sebelásce a sebepřijetí. Zde je o tom napsáno více a je to hezky popsáno: https://cesta­relaxace.cz/se­belaska/