Pokud Rusko napadne nejbližší státy u Ukrajiny po Ukrajině, je už pozdě zavádět povinnou vojenskou docházku?

led

Filip, to naozaj nemůžete psát hezky česky bez použití cizojazyčních slov? Čtou to taky lidé kteří těm slovám nerozumějí. O čem to vlastně píšete?

Filip84

O tom, že pro dnešní mladé armáda není.

led

Vidíte, ako viete aj krátko a trefne odpovedať 🙂

Filip84

Ale k čemu by to bylo? Podstatné je, aby odpověď burcovala, vzbuzovala myšlenky, vedla ke kladení otázek, ovšem takových, na které si najdou odpověď sami, vlastním vnitřním dialogem. Ne: „Smrdí hovno?“ „Jo.“ „Dík!“ „Jo.“ 🙂

led

Filip, tak vy ste taký vták burlivák, čo v búrke lieta nad rozbúrenými vlnami, ale žeby kohút, ktorý ranným krikom burcuje sliepky?

Filip84

led: A nebyla by, namísto povinné vojenské služby, lepší nějaká branná příprava, zahrnující cvičení civilní obrany a ochrany, a nějakou základní obsluhu zbraně?

Ono to má, totiž, všecko několik konotací.

Postindustriální jedinec nezná ontologickou nouzi, zná jen nouzi ontickou.

Naši předci, a u nás to třeba není až tak dávno, byli od raného dětství konfrontování se smrtí: prarodiče dožívali doma, nebo na vejminku, a pokud zemřeli, tak den-dva leželi v té posteli, u hlavy svěce, a „posvátné báby“ se tam chodily modlit rosarium, a pak došel farář s chlapy, umrlce dali do futrálu, futrál na máry a pěšky ho nesli, přes celou vesnici (jsme velká vesnice) do kostela na funus.

Taky mívali mnohem více dětí, ty děti se rodily doma, a protože dětská úmrtnost byla větší, tak doma i umíraly. Samozřejmě, u porodu ta děcka „neasistovala“, ale pokud bratříček / sestřička umřeli, jako malí, tak ale umřeli většinou doma (leda by to byl ouraz), a zase: takový malý umrlec se našňořil, u hlavy svěce, „posvátné báby“ se modlily rosarium & requiem in pacem, a tak vůbec, no a pak se malý umrlec dal v bílý futrál, a to se, myslím, nenosilo na marách, to se neslo v rukách, ale jinak ten průvod posvátný, s farářem, a ministrantama, byl, jako když umřel dospělý.

Taky pejsek a kočička umírali doma, a nějaké to koťátko, štěňátko, že, prostě smrt byla běžnou součástí života.

Za tohle nemůže bolševik, který to u nás zavedl, za to může trend: začalo se „chodit umírat“ do nemocnice. Takže když byl na tom dědek / bába špatně, přijela dvanáctsettroska, odvezla ho do Krankenhausu, no a už ho nepřivezla. Takže dítě vidělo, že babička / dědeček byli doma, a pak vidělo futrál (ale zavřený, že). Prostě: s tou smrtí konfrontováni nebyli.

Začalo se rodit v porodnicích, dětská úmrtnost klesala a klesala, a když už, tak nejčastěji bratříček / sestřička umřeli v nemocnici. „Trendem“ doby je více protektivní (až hyperprotektivní) výchova, takže i když by to dítě mohlo být se smrtí konfrontováno, například skrze psa / kočku, no tak většinou není.

Pokud nezažije jedinec něco, jako Patočkův frontový prožitek absolutní absurdity, pokud se s ontologickou nouzí, prostě a jednoduše, nesetká jinak, tak se smrti neskutečně bojí, ale o tom strachu na vědomé úrovni neví. Takže si moc nedokážu představit, jak by jako voják fungoval, protože válka je, krom toho, že je to věc velmi nepěkná, tak je značně absurdní, řadový voják ve válečném konfliktu, z jeho individuálního pohledu, většinou umírá zcela absurdně, a zbytečně. K tomu si přidej vypjatý individualismus, spojený s nízkým sebevědomím, vysokou míru neuroticismu, často doprovázenou úzkostně inhibovaným temperamentem, a máš prototyp „typického“ brance. To není zrovna růžová vyhlídka! :-/