Čeho se bojíte ze všeho nejvíce?

Do prkýnka s tou diskuzí, že se v ní nedá GUMOVAT! K čemu jsou tady zlatí zlatí, to nechápu! Uděláš chybku a vypadáš tady jako blb, bo s TÍM PROSTĚ NEHNEŠ!

Daidal, více, než odebzdaně přijímat, dělat nelze. To není pesimismus. A ostatní, jako průměrnost, slabost, jsou jen subjektivní pocity jednotlivců. Průměrnost vidím na každým kroku. Musel bych zešílet, chtít to napravit. (;

To je sice pravda, ale já jsme spíš poslední dobou nějaký lhostejný, i když se za to trochu stydím. A myslím to tak, že mě nic nepřekvapí, jsem na vše připravený v tom smyslu, že je mi to tak nějak jedno a je mi jedno, co přijde… Dřív jsem se pro srovnání hodně bál tragických událostí v rodinně, vždy když jsem viděl sanitku jet po blízko naší ulice, tak jsem si přál, aby nejale za někým z rodiny a doufal, že se nic nestalo… Teď, přestože mám všechny, rád je mi to nějak jedno a dopředu si tak nějak říkám, že jestli se něco stalo, tak se stalo a asi se stát mělo (a přitom se ani nic nestalo)… :/

To co nazýváš pocity, myslím já spíš vlastnosti (svoje – pokud jsou takoví ostatní, je mi jedno, většina ostatních je logicky PRŮMĚRNÝCH a toho se nejde bát).

Asi ti rozumím.

„Nebylo zdaleka nejhorší, v jak vážném stavu se nacházel. Nejhorší bylo, že mu to vůbec nevadilo.“

Možná nějak takhle, ne?

Přesně.

Hm… tak vítej v klubu. Někdy se člověk vyskytne v řekněme „zvláštní fázi“ existence, kdy lhostejnost je tím nejsmířlivějším řešením.

Většinou má člověk na výběr ze dvou základních možností:

1. zapomenout (ovšem zde je nutný kompletní výmaz paměti, neboť nejde zapomenout jen co se nám zlíbí)
2. pamatovat (příliš kruté)

Nakonec si každý najde svůj správný důvod ke „gumování“ paměti. );