Čím si myslíte, že to je

jedna ze záhad lidského života. Geniálně se o tom vyjádřil Marek Eben:

„Možná že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský rod, aby nevyhynul. Protože člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči, a rodiče by asi těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a bezproblémové dítě najednou odchází. Ale pak přijde spásná puberta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem, takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí. Co je zajímavé, že hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty. Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá.“

Domnívám se, že třenice mezi rodiči a dětmi vznikají v období puberty z toho, že většina mladých se chce počítat mezi dospělé. Sbírají první zkušenosti s opačným pohlavím, všechno znají, ale přitom si neuvědomí, že jim chybí zkušenosti, že potřebují podporu rodičů. Mladí střídají nálady, občas jsou drzí, impulzívní. Rodiče musí mít často nervy ze železa. Děti kladou otázky typy – proč já musím být tak brzy doma, když kamarád nemusí. Proč, věčná proč. Nechápou, že rodiče mají za ně stále zodpovědnost, že musí používat i rozum, nejen city.
Když se dětem tento názor nelíbí, dělají řadu věcí kvůli tomu, aby rodiče pozlobili. Matce vadí hlučná hudba, děti si ji pustí na plné pecky. Máma má rada uklizeno, syn chaos.
Řekla bych, že důvod je prostý, děti si hledají svou vlastní cestu, své vlastní já. Tato zákopová válka mezi rodiči a dětmi je náročná, ale důležitá. Dcera či syn si postupně uvědomí, že mohou za rodiči přijít kdykoliv, když mají něco na srdci. Také vycítí, když není něco mezi rodiči v pořádku.
Puberta je napjatá doba pro obě strany tak do devatenácti až dvaceti let. Pak se vše zlepší.
Mám pravdu?

Náctiletý, tedy dospívající člověk, prožívá obrovské změny sám v sobě – své osobnosti. Je napůl ještě dítě, ale už má vlastní názory, hledá si valstní cestu a místo ve světě. Lidem v tomto věku připadá vše, co je starší než nové, nepoužitelné. Mají pocit, že mají dost sil věci měnit. Cítí se omezovaní tím, že jsou ještě „pod zákonem“ i obecnými pravidly, které platí por všechny. Rodiče jsou obvykle zprostředkovatelé různých omezení a zákazů.
Navíc mnozí rodiče se špatně spokojují se skutečností, že jejich „miminko“ už je skoro dospělé a samoztatné. Znám bezpočet rodičů, kteří se ke svým náctiletým potomkům chovají jako k malým dětem. Díky tomu pak těžko chápou jejich rychlese měnící myšlení a nerozumí mu.
To obojí staví dospívající do opozice vůči dospělým a rodičům v první řadě.

mi maminka,vždy říká:Nebudu tě mlátit ani nadávat,mne pomstí tvoje děti

je to prirodzený vývoj. Už nie sú deti, ktorým rodičia zametali cestu. Cítia sa dospelí, vidia svoj život v ešte ružových farbách. Necítia skúsenosti a trable s ktorými sa ich rodičia stretali. Chcú žiť vlastný život, nie život plný príkazov a smerníc, ale svoj vysnívaný ideál. Sú najmúdrejší, najlepší, všetko zmenia k lepšiemu…
My sme neboli iní, treba ich chápať a usmerňovať. Žiaľ niekedy i násilím, aby neskôr neboli nešťastní z pokazeného života. Nie rozmaznávať. Život je tvrdý boj.