Co je horší: Když někdo říká pravdu, a ty mu nevěříš, anebo když ti někdo lže a ty mu věříš?

Obojí je pochopitelně dost blbé. Těžko vybrat. Podstatná bude především závažnost situace. Rozuměj, může jít o úplnou prkotinu i něco životně závažného (v obou případech).
Když mi někdo říká pravdu a já mu nevěřím a později to zjistím, tak by mě to dost mrzelo (ale popravdě si nemohou vzpomenout ani na jeden příklad, kdy se mi to stalo). Ještě víc dokáže naštvat, když ty něco říkáš a druhý ti nevěří (přesto že se i znáte, měli byste si věřit a hlavně, že si vůbec myslí, že lžeš, tj si lhář. To je v podstatě urážka sama o sobě).
Že mi někdo lhal, to se párkrát stalo, většinou šlo o drobnosti, tak jsem nad tím mávl rukou (proč se nad tím rozčilovat). Z lháři obecně přátelský ani jiný vztah neudržuju. Nejčastěji lidí lhali o sobě a nějaké drobnosti, aby nevypadali špatně (za něco se styděli atd).

Ovšem, vem v úvahu, že když to ani v jednom případě nezjistím (že dotyčný lhal/ mluvil pravdu), tak to asi nebude z mého pohledu ani horší ani lepší. I přímo v té situace… Když někdo lže a já mu věřím, tak si prostě myslím, že říká pravdu a nebyl jsem oklamán (nevím o tom). Přesto to byla lež, ale na tom ani tak nesejde. A zase, když někdo mluví pravdu a já mu nevěřím, tak prostě budu v této iluzi žít a nezjistím, že jsem to byl já, kdo pochybil a byl nedůvěřivý. Pouze si myslím, že se mě snažil oklamat, i když ne (tady pak bude záležet, jak to příjmu).

V obou případech může jít jak o zbytečnost, tak i zcela zásadní věc (představ si různé situace: kdo a CO ti vlastně v těch situacích říká; o čem se bavíte). Musíš uznat, že to „horší“ vždy závisí na vážnosti situace. Důležitost a důsledky. Jak se k tomu postavím (záleží čistě na mě, charakteru) a co to přinese (záleží na významu).

Upravil/a: Disraeli

Ten člověk, který říká pravdu, ale nevěří se mu, je na tom hůře. Dojde k újmě na obou stranách.

Naproti tomu lhář škodí pouze tomu, kdo ho poslouchá. Lhář má z toho prospěch a poškozen je pouze posluchač.

Ani jedno.

Jestliže ti někdo říká pravdu, tys se ho na to zeptal, a ty mu nevěříš: jsi hlupák a dobře ti tak! Jestliže je to pravda nevyžádaná: je hlupák on, že ti ji říká.

Ovšem bavíme se o pravdě objektivní materiální, jiná pravda je vždy subjektivní, tedy jiný subjekt ji nemusí jako pravdu akceptovat, ani vnímat.

Jestliže ti někdo lže, tys se ho zeptal: je to všivák. Kdo je všivák má být chytrý, kdo je hlupák, má být poctivý. Jestliže ty poznáš, že ti ten všivák lže: je hlupák, a pak nemá co lhát, protože, jako hlupák, má být poctivý, eo ipso, hovořit vždy a všude pravdu – a dobře se mu povede. Jestliže ty nepoznáš, že ti ten všivák lže: je chytrý a dobře ti tak: buďto to máš poznat, že lže, nebo máš poznat, že je to všivák, a pak se ho nemáš na nic ptát – na co se ptát všiváka, když ti bude lhát, že? V každém případě ti poskytl dobrou lekci do života: buďto se z ní poučiš, nebo jsi taky hlupák. A koho zajímá komunikace hlupáka s hlupákem? Zase jenom hlupáka! 👌😃

NIC
Zdá se mi nesmyslné, v tom hledat nějaký princip“.
Odpovědět není jednoduché.
Je to otázka přístzupu dvou stran

Pokud nevěřím, že mi někdo říká pravdu.
Je několik možností. Mám oprávněný důvod ti nevěřit (předchozí zkušenost).
Nebo jsem „jen“ nedůvěřivý člověk (nevěřící Tomáš).
Mám odlišný názor, jiné přesvědčení.
Hodně záleží na tom,o co vůbec jde.
Je to nedobré pro obě strany. Jedna si myslí, že lžeš. Ty cítíš křivdu/nespoko­jenost, protože jsi řekl pravdu.
Pokud nejsou hmatatelné důkazy p tvé pravdě, které mohou o tvé pravdě druhého přesvědčit. Je to patová situace. Obě strany jsou nespokojené/dot­čené.
Podle toho, oč se jedná, mohou se narušit vztahy, zničit i skončit (různé vztahy).

Pokud někdo uvěří lži.
Je opět několik možných přístupů k věci.
Lhář je přesvědčivý a je mu uvěřeno.
Obelhaná osoba je důvěřivá a nechá se „opít rohlíkem“.
Ten, kdo uvěřil, věří z pohodlnosti, pro svůj klid.
Věří tomu, čemu věřit chce i když možná tuší, že je vše jinak. Takový člověk se po prokázání pravdy nepídí. Prostě věří.

CO JE HORŠÍ?
Pro koho? Pro kterou stranu?
Z „morálního hlediska“, je odsouzeníhodný lhář. Ale, protože mu lež prošla, na obou frontách nastal klid. Pokud lháře nesžírá nečisté svědomí 😉 Pokud je lež „milosrdná“, není důvod, aby je měl.

Jako „horší“ se tedy jeví neuvěřená pravda. (Pro nedostatek informací o situaci, nelze posoudit, zda pravda byla pravdou. Zřídka je pravda jen jedna, je to filozofický pojem, pravda subjektivní x objektivní x prokázaná.).
V žádném případě nebyla pravda zneuctěna!!! jen nebyla přijata a možná k tomu byl dobrý důvod…..
Je to věc přístupu. Kdo neuvěřil se cítí obelháván, třeba podveden. důvěry je pryč.
Ten, komu nebylo uvěřeno, se musí popasovat s tím, do jaké se dostal situace. Spoléhat se na to, že mi někdo bude věřit je bláhové. Nebo neumím pravdu vhodně a srozumitelně podat. Já to mám tak, že pokud se urazím, naštvu, cítím se ukřivděně, tak jsem „jen pitomec“.
To jak se s tím srovná druhá strana, to už je na ní.

To je velmi subjektivní a může záležet na konkrétní situaci a kontextu. Obě situace mohou vést k nedorozuměním a problémům. Věřit lži může vést k omylům a falešným představám. Na druhou stranu, nemít důvěru v pravdu může zase vést k přehlížení důležitých skutečností a neschopnosti vidět realitu. Obecně by se dalo říct, že je horší věřit lži, protože to může mít často dalekosáhlejší negativní důsledky. Ale jak říkám, je to velmi individuální a záleží na situaci.