Co je legální, ale amorální?

Hromada věcí, protože to, co je nemorální, není (nemusí být) nezákonné a tudíž se netrestá. Dodržování morálky (mravů, etikety, správného chování/slušnos­ti,…) se nevynucuje, alespoň ne státní mocí. Tohle je dáno zvyklostmi ve společnosti – společenskými konvencemi a míněném ostatních. Jde to ze shora (vedení a organizace společnosti… hodně to souvisí s politickým systémem, politikou jako celkem a kulturou), takže je to celé o morálce společnosti a o vlastním svědomí (vnitřní kompas, stud, vina.. a to vychází z charakteru/o­sobnosti a ty zase pramení z výchovy a společnosti, která jej utváří). :D Morálka a mravy tedy taky vychází ze samotného státního vedení a organizace, avšak nepřímo – není věcí práva, ale jiných věcí a faktorů, které tu společnost ovlivňují aučtují jaká je).
Správně by ve společnosti měl být morální vzor, vůdce a autorita (nejlíp se na to hodí panovník, což je navíc přirozená autorita a sjednocující, vůdčí prvek, majestát, často i duchovní – ne nezbytně, ale je to spíš bonus ;). Nebo i morální právo, částečně vynucováno státem a trestáno… ale rozhodně nemyslím něco jako morální policii v Íranu.

Cokoli neslušného a vulgárního NENÍ nezákonné, ale je nemorální, neetické. Různá gesta, sprostá mluva (a sprostota vůbec), neřesti, nevhodné chování a vůbec opaky ctností. Cokoli, co je nesprávné, ale není to zločin/nezákonné, jakékoli jednání, například podlé nebo společensky nevhodné, nepřijatelné – působící někomu újmu, škodu, smutek, různá negativa (která ale nepřikročila hranici zákonnosti).
Lhaní, vulgarity, hněv a jeho vybíjení, chvástání a ponižování, šikana (ta už může být i nezákonná, podle míry atd), urážky a obscénnosti, pobuřování (nejen slovně ale i tělesně a jinak), močení na veřejnosti (vlastně může být pokuta – nevím jak kde a jak v kterém státě), různé křivdy, podlé jednání/zrady, nevěry a mohli bychom pokračovat. Taky třeba věci proti přirodě (lidskosti i té morálce) jako LGBT. Nemorálních věcí je hromada a jsou legální.

Platí i známé: právo je minimum morálky.
Záleží ale taky jak bereme vztah práva a morálky i pohled na oba ty pojmy. Někdy se to bere tak, že co je věcí práva už není věcí morálky a naopak, co upravuje etiketa/morálka, na to se nevztahuje právo. Jsou to dvě společenské normy, kde každá má „to svoje“ a nesouvisí tak úplně spolu, spíš se jakoby „vyluččují“ (ale dá se na to dívat i jinak). V tom případě by platilo, že cokoli nemorálního je vlastně zákonné (jen je to neslušné a NEMĚLO BY se takto jednat, společensky se to neakceptuje, ale netrestá se, pokud tak někdo takhle jedná a zase morální chování se nedá státně vynucovat ani hlídat). Pokud už to zákonné není, tak je to něco, co překročilo i hranice morálky (už je to velmi nemorální, neakceptovatelné, špatné/nesprávné) a už je to zakázané a trestné. Už to tedy není nemorální, ale rovnou nezákonné. Tzn. o krádeži a vraždě neřekneš, že jsou nemorální, jsou prostě nezákonné. A to, že je něco nezákonné, je jakože „něco víc“, než je to nemorální. Manželská nevěra je špatná, ale je jen nemorální a není trestná/nezákonná (teda někde jo a dřívě tomu tak bylo)… není to tak důležité a tak špatné jako zločiny.
V tom případě jde i to, jaké právo má daný stát a co je a není zákonné (nemluvě o samotných zvyklostech, mravech a kultuře té země… jiný kraj, jiný mrav). Tj. například incest někde je a někde není ilegální, tam kde nezákonný není, tak je to jen nemorální (tedy pokud to zrovna není nějaká společnost, která incest akceptuje a nevadí ji… ale to spíš někdy v minulosti, někž v některé dnešní zemi). Tam, kde to je nezákonné to pak není nemorální, ale zkrátka nezákonné.
Je však třeba říct, že tento pohled, že právo a morálka jsou dvě věci/normy je trošku chybný. Protože právo, tak či tak vychází z morálky a z toho co je a není správné. Je to dánoy zvyklostmi a vývojem té země a jeho práva, ale to právo právě pramení ze společenských konvencí, z morálky, z náboženství (historicky vzato),… co se začalo vnímat jako špatné nebo dobré a navíc i řekněme „objektivního“ poznání/rozlišení dobra a zla – napříč kulturami. Právo navíc může i do jisté míry upravovat nebo nařizovat něco morální (řádná péče – například o dítě atd).
Ale bere se to zkrátka tak, že co je nemorální je zákonné, Co už je ilegální to už se nevnímá jako nemorální… to že je to nezákonné mluví samo za sebe.

Upravil/a: Disraeli

Je legálne sem písať odpovede a otázky na rôzne témy v zmysle podmienok tejto stránky.
Je ale nemorálne v nich slovne urážať a útočiť na národnosť (prípad užívateľa aevula v odpovedi k tejto otázke), zdravotný stav či inak na ktoréhokoľvek užívateľa tejto stránky, prípadne iného človeka, národnosť, pohlavie, farbu pleti, štátnu príslušnosť,… hoci v prenesenom význame, či inak prejavovať svoje zvrátene myslenie…

Upravil/a: led

Vymahát astronomicky zvětšenou pokutu po čerstvě dospělém jedinci, který v dětství jel načerno autobusem.

Lichva, myslím. A než se spustí řev, tak VÍM, že na téma „morálka“ bych měl držet hubu a šoupat nohama. ;) :D :D

Samozřejmě, že je, takových věcí je hodně.

Právo stojí na zásadách (tedy, nejde-li o obecné právo), je kogentní, a jako ve filosofii, žádné novum v něm nebude, je to uzavřená disciplína. Právo, arciť není složité, je s to obsáhnout, v každém státu, jen pár jedinců, maximálně desítka, protože většina lidí neoplývá potřebným typovým intellektem, prostě není s to řešit tolik dílčích věcí, zapamatovat si tolik zásad, uvážit vzájemné kontravalence, aby závěr skutečně byl právem.

To se, přirozeně, týká i tvůrců legislativních aktů. I když mají k disposici nějaký ten legislativní výbor sněmovny, a různé poradce, a i když to prochází interpelacemi a musí to schválit senát (nebo vrátit, s poznámkami), a pak podepsat president, pořád je to jenom jakási „porota“ složená z lidí, jejichž jedinou kvalifikací k tvorbě legislativních aktů je to, že jim bylo 18, a že byli zvoleni. No a president je soudruh Miloš Virosa Narkosa Krippelkára Vakcína, Zeman z a na Vysočině, ochránce posvátného pramene Becherova, ochránce alkoholiků, patron kuřáků, velký válečník v boji proti všem abstinentům, vegetariánům a nekuřákům, který, navíc – k tomu všemu, má nejlepší léta za sebou, zaplynovanou hlavu z tlamokrytů, vypitý mozek, a k tomu se zdá, že ten Helmut, co schovává věci po baráku, přijel na zdvořilostní návštěvu do Lán, a že se hodlá zdržet. A když to není Miloš Virosa Narkosa Krippelkára Vakcína, tak je to Vašek Klausů, co krade tužky, nebo tam bude hlavný bača Babiš „já som tuna není starý otěc, já som tuna president!“. V principu si nevybereš, prasť jako uhoď.

Takže, na legislativě je nemorální (nikoli amorální) to, jaká je: tendenční, podplacená, pardon, zalobbovaná, krátkozraká, malicherná, fragmentovaná, nekoncepční.

Právo dokáže i s takovou legislativou pracovat, nicméně, s ohledem na tu skutečnost, že většina soudců právu nerozumí, tak s takovou legislativou dokáže pracovat reálně. Takže, občas něco zruší Ústavní soud, občas (dost často) je vyhláška platná, ale neúčinná a ten zbytek se vyloží. Nějak. Reálně. 🙂

Obecně lidé od práva očekávají více, než jim může dát. Na jedné straně iustitia regnorum fundamentum, na druhé straně, právo představuje jakési ultima ratio, předposlední „stolici“ před „rvačkou“ (která nemusí být nutně fysická). Ze své podstaty všecko řeší nekompromisně, kogentně, malicherně, padni komu padni.

Můžeme se bavit o morálce některé trestní odpovědnosti, malum prohibitum, jako je např. trestnost neplacení výživného. Jde jak o samu trestnost, tak o tu skutečnost, že je spousta fotrů zavřených na XX let jenom proto, protože na to házeli bobka, bývalá manželka měla dobrého advokáta (spíš hovado, že) a státní zástupkyně i soudkyně byly taky sufražetky. Třeba. Nebo o trestných činech, jako je veřejné ohrožení, za které v nejvyšších odstavcích hrozí pomalu větší tresty, než za zákeřný mord, nebo těžké ublížení na těle.

To je jedna strana věci.

Druhá je, že platí presumpce správnosti, takže, jednání je legální, není-li prokázán opak, a nejde-li o zjevný exces. Takže, že soused A šikanuje souseda B, avšak nikoli natolik, aby to bylo předmětem trestního práva, je amorální, ale naprosto legální, protože soused A na souseda B tu žalobu nikdy nepodá, protože … (a proč je dokonale nepodstatné).

Stejně tak nemůže být řeč o morálnosti toho, že pět dětí, které se o otce nijak nezajímaly, zdědí barák jenom proto, protože otec byl moc hodný / líný / blbý / naivní a nevydědil je, či si to nepořešil za života „jinak“, např. založením trustu, Nebo naopak, třeba vnuk, který se o toho dědu staral pět, deset, let, chodil jenom po brigádách a žil z příspěvku na péči, aby to všecko obstaral, tak protože on sám se nestaral, děda ani nevěděl, nebo jenom nechtěl mít v životě „peklo“, tak jemu z toho baráku nepřipadne nic, naopak, bude se muset vystěhovat, bude-li to těch pět dědiců chtít.

Takových věcí je spousta. Z části je to nastavením legislativy, zčásti je to chyba těch lidí, protože očekávali od lidí něco, co není a nebude, zčásti vlastností práva, které je, svým způsobem, kruté.

Lze to říci tak, že právo dokáže zjednat právo, někdy zjedná i spravedlnost, ale morálku málo kdy, jestli vůbec. 🙂

Za mě je to nevěra v manželství. Zákony to zakázané není, ale je to amorální, podlé a dehonestující pro partnera. Smutné je, že dnešní společnost nevěru „toleruje“, nepohoršuje se nad ní. ☹

aevul – co s Vami? Do nebe Vás nechtějí, v pekle se Vás bojí, tak strašíte tady.

Je třeba si uvědomit, že existuje morálka a mravnost (čestnost). Jde o synonyma, která mnozí zam졡nují.

Morálka jsou pravidla, která určují, jak se máme chovat ve společnosti.

Mravnost je to, co vychází z každého jedince, jeho chování, zvyky, co sám považuje za správné, za morální …

Jak říkal Immanuel Kant ...... Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Ano mravní zákon je v člověku,

Takže co je pro jednoho mravné, pro jiného může nemravné. Mravné nemusí být morální. S mravností souvisí dobrý úmysl. Mravné je takové jednání, jehož záměrem je dobro. Jeho měřítkem je svědomí, vnitřní hlas, výčitka..

„Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“
„Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“

--
Příklad:.
Nedávno jsem četla, že jedna učitelka vystavuje na netu své akty. Je přesvědčená o tom, že má ostatním „co ukázat“, jedná podle sebe, tedy mravně. Ale z hlediska morálky to je proti společenským pravidlům. Je to podle morálky nemravné, nebo mravné?

Spíš lze stanovit hranici mezi tím, co je morální a co je nemorální. Dodržování pravidel, třeba božího přikázání – (nemyslím první čtyři, která jsou určena věřícím), ale těch zbývajících šest, která jsou pravidla morálky – těchto šest přikázání popisuje povinnosti člověka vůči lidstvu a k sobě samému. Z Desatera přikázání vyplývají morální zákazy a nařízení.

Pokud někdo bude lhát, krást atd. , jeho jednání je v rozporu s morálkou, tedy je nemorální, z pohledu ostatních i nemravné. Jenže lhář, zloděj, podvodník si své přečiny nezabírá, je to jeho přesvědčení, takže jedná podle sebe mravně. Proč bych nemohl já, když ostatní kradou ve velkém …

"Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“

Je třeba mravnost ztotožnit s morálkou.

K otázce – pro řadu jedincio jsou ionterrupce, úmyslné přerušenoí twěhotenstvío, amorálnoí, i kdytž legální.

Interrupce v České republice je legální až do 12. týdne těhotenství, s lékařským doporučením až do 24. týdne těhotenství, v případě závažných problémů s plodem kdykoliv. Interrupce doporučené lékařem jsou kryty zdravotním pojištěním, interrupce je však i jinak relativně cenově dostupná.

https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Interrupce_v_%C4%8Ces­ku

Porno?