Co je to krása?

Další pohled na krásu. KRÁSA = estetický pojem, estetická funkce = to, co je nám (subjektivně) libé, co nás uspokojuje, co se nám líbí, co odpovídá našemu ideálu – krása je tedy relativní kategorií, neboť pro každého z nás může být krásné něco jiného. Pojetí krásy je ovlivněno historickým, společenským a národnostním zařazením, dobovými pravidly, morálkou, zaměstnáním, vzděláním, inteligencí, přírodními podmínkami – dobové pojímání krásna (hledání krásy v ošklivosti, ošklivosti v kráse – francouzští prokletí básníci, např. Baudelaire – báseň Zdechlina – pach, červi, hniloba – jev nehezký, ale přirozený. Vše autor líči jako krásnou a vznešenou věc). Pohled na krásu z hlediska historického se tedy měnil – např. v antice šlo o spojení krásy tělesné a duševní, ve středověku se stal ideálem krásy mučedník, světec, renesance se vrací k antice. Opak krásy označujeme jako ohavné.

Krása jako obecný pojem je ohraničená lidským vnímáním. Neexistuje jeho jednoznačná definice, můžeme se ji pokusit vyložit subjektivně či objektivně. Objektivní výklad krásy spočívá v harmonii jednotlivostí tvořících celek. Subjektivní vnímání je značně determinované individuálním pocitem libosti hodnotitele, ale i módou a celým kulturně společenským paradigmatem. Není náhodou, že definice toho, co je krásné, se v průběhu dějin měnila a často si dokonce stála v protikladu. Obecně však platí, že krásné se člověku zdá to, co je v souladu s přírodou a životem v ní, tedy to, co život vyjadřuje, symbolizuje či alespoň připomíná. Krása je projevem jednoty a harmonie vznikající z principů dokonale fungujícího řádu. Tento dokonalý řád je obsažen ve vesmíru, udržuje jeho chod. Dokonalý řád, fungující na principu kauzality občas zahrnuje i zdánlivé nahodilosti, jejichž výslednicí je existence člověka. Lidské tělo je také dokonale fungující celek, je to mikrokosmos, odlesk krásy a zákonitosti vesmíru. Plnou krásu lidské bytosti však určuje dodržování mravního řádu, morálky, která je opět zrcadlením dokonalého vesmírného řádu. Pravá krása je ale souhrou negativního i pozitivního, neexistovala by při absenci kontrastů, které na sebe navzájem upozorňují.