Co se dělalo s mrtvými dřív, tak do 20. století?

Taky tam, ale ty místa se recyklujou.

V podstatě se pohřbívalo stejně. Co se jednotlivých hrobů týká, tak pokud se o ně někdo stará a plaí nájem, jsou i na několik století. Pokud ne, tak po určité době si pronajme hrob někdo jiný a pohřbí tam svého nebožtíka. Někdy se en vymění náhrobek a novém se už neuvádějí jména dříve pochovaných, i když i to je možné.

Ta otázka měla být položena jinak: jak se pohřbívalo v minulosti?

Co si budeme říkat, až do 50. let se drtivá většina pohřebních rituálů řídila dogmatikou podle religie každýho jednotlivýho umrlce.

Zatímco Israelité mají v dogmatice, že jakmile je v zemi zakopaný umrlec, tak se z toho místa nesmí zvednout nic, co nelze odnést jednou rukou, a zároveň se nesmí kopat do země (proto na hřbitovech Israelitů najdeš i náhrobky z 16. století, i starší, a čím starší náhrobek, tím je nižší. Israelité pohřbili umrlce, vztyčili náhrobek z pískovce – protože „prach jsi a v prach se obrátíš“ platí i pro pomník – nic po tobě nesmí zůstat; pokud jsi umrlec významný, lze ten pomník „opsat“ a vyrobit znovu a překrýt jím ten původní, klidně donekonečna, ale na ten starý se nesmí sáhnout, a protože Israelité žili v ghettech, místo pro hřbitov bylo omezené, řešili to nasypáním další vrstvy zeminy – aby měli místo, proto jsou staré náhrobky nejmenší), křesťané tohle nikdy neřešili. Prostě se uplatnila nějaká tlecí doba, a pak se na místo uložil umrlec další.

Významné osobnosti měly hrobky. Prakticky ve všech starých kostelích je nějaká krypta. Třeba o ní už není povědomost, ale rozhodně tam je – tam byli pochováváni kněží. Pokud byl v místě šlechtický rod, buďto měl vlastní hrobku, no anebo měl další kryptu v kostele, jako v něm měl vlastní oratorium.

Všichni ostatní šli do země, protože pohřeb žehem povolili katholíci až po II. Sněmu vatikánském (propagátorem pohřbu žehem byla Československá církev, ovšem ostatní protestanté povolili pohřeb žehem také relativně pozdě, zhruba se to kryje s katholickou církví).

Vykopat dobrý hrob není úplně jednoduché. Půdorys hrobu není obdélník, je to rovnoramenný lichoběžník (jedna strana, u hlavy nebo u nohou, je mírně kratší), jinak by se zesypávaly stěny. Stěny musí být prakticky rovné, vykopat hrob hluboký 2, 2.5 m opravdu není jednoduché. Často se dostane spodkem na nestabilní podloží, a pak se musí spodek vybetonovat, atp.

To naši předci neuměli, takže hroby byly mělké, řekněme, že nad penálem s umrlcem bylo 0.5 – 1.0 m zeminy, zhruba. To, sice, přispělo k rychlejšímu tlení, zároveň to však způsobilo, že umrlce běžně vyhrabávala zvěř. Při stavbě hřbitovů se s tím částečně počítalo, hřbitovy se proto oplocovaly (také ale proto, že šlo o posvěcenou půdu, bylo nutno ji oddělit), jako jediný vstup sloužila branka, často krytá zvonicí na krakorcích a vstupu divoké zvěře měly bránit tzv. lamače kopyt.

Nezabránily. Vlci, toulaví psi, kočkovité šelmy (dřív toho bylo mnohem víc!) vyhrabali a roztahali umrlce všude po hřbitově. Taky je potřeba zmínit, že chudí se pohřbívali často do společných hrobů, které se zahrabávaly, až byly plné.

Jak vypadal takový hřbitov se můžeš podívat např. na malbu Cimetière des Innocents, hřbitova neviňátek, v Paříži: https://fr.wi­kipedia.org/wi­ki/Cimeti%C3%A8re_d­es_Innocents. Moc to s dnešním hřbitovem nemá co společného, že?

Nevolníci neměli náhrobky, na co by, proboha, byly nevolníkům náhrobky!? V lepším případě měli nějaký dřevěný kříž: co by ti mělo dodnes zůstat z dřevěného kříže ze 16., 17. století!? 🤓 Jak nebylo místo, tak se prostě země rozkopala, kosti se narvaly v kostnici, zbytek se někde zahrabal a rvali se tam další umrlci. Hřbitov neviňátek byl při zavření 12 pieds nad ulicí (1 pied = 12 pouce; 1 pouce = 27.0708 mm – francouzský palec, uvádí se v něm obvod rukavic), tj. téměř 4 metry nad okolním terrainem! Pozor, někde je uváděno mylně 2.5 m. Provalila se stěna, proto bylo hřbitov nařízeno zavřít. Výpary z hřbitova otrávily vandráky. Na hřbitově neviňátek byla, ke konci, tak masožravá půda, že do 7 hodin z nebožtíka byly jenom kosti!

Zjevně máš o pohřbívání našich předků velmi romantické představy. 🙈

Upravil/a: Filip84

Co lidstvo existuje, vždy se pohřbívali nebo pálili (asi většina světa,
včetně indiánů), později kremace žehem.
Na hřbitovech, jak je psáno v ostatních odpovědích, se hrobky a hroby
kupují a častěji pronajímají (platí). Tedy místo se recykluje.
V „rodinných hrobech“ je za ta léta, uloženo několik těl,
v rakvi, po sobě.

Pohřbívání nebo spíše zacházení s mrtvými se v průběhu historie měnilo a lišilo se také podle kultury a náboženství.

Pokud vezmeme v úvahu oblast středověké Evropy, bylo nejčastěji zvykem pohřbívat zesnulé na hřbitovech, které byly součástí farních kostelů. Tyto hřbitovy byly zpravidla ohraničeny zdí a nacházely se v těsné blízkosti kostela. Velmi často se také stavěly kaple či mauzolea přímo na hřbitově.

V průběhu času se však zvyky a tradice měnily a tak se začaly běžněji používat nové hřbitovy, které byly založeny mimo obydlené části obcí nebo měst – tzv. extramurální hřbitovy (to bylo zapříčiněno hygienickými důvody, avšak i kvůli nedostatku místa). Staré hřbitovy tak často zanikaly nebo byly přebudovány na veřejné prostory, parky či náměstí – to je jeden z důvodů, proč dnes na obecních hřbitovech najdeme spíše „novější“ hroby.

V případě šlechtických rodů, velmožů, církevních hodnostářů či panovnických rodin byly také oblíbené pohřby přímo v kostele nebo klášteře – buď v podzemní kryptě nebo v rodové hrobce.

Existuje také mnoho příkladů tzv. sekundárních pohřbů, kdy byli zesnulí pohřbeni na jednom místě a po určité době byly jejich ostatky (např. lebka nebo jiné kosti) přemístěny na jiné místo. To se často dělo z důvodu prostorové tísně nebo náboženských předpisů.

Pokud se tedy ptáte na oblast Čech, Moravy a Slezska, je pravděpodobné, že před sto lety byli zesnulí pohřbíváni na místních hřbitovech v rámci farních kostelů či měst a vesnic a v průběhu let byly tyto pohřebiště postupně nahrazeny novějšími a většími hřbitovy.

U nás na vesnici lze vidět hroby s nebožtíky z let před 1900…
Moc jich ale není, hroby mají obvykle v nájmu rodiny a, jak píše Syd, recyklují se – Do hrobu se zkrátka po nějakém čase může uložit další nebožtík, pokud už si někdo nepamatuje původní „obyvatele“, zřejmě se udělá nový náhrobek bez uvedených původních jmen.

Před přijetím křesťanství:
Kosterní pohřeb: Těla byla pohřbívána bez rakví, a často byly stavěny mohyly.
Žárové pohřby: Těla byla spalována, což byl původní ritus u Slovanů a indoevropských národů. Tento způsob pohřbívání byl nahrazen pohřbíváním do země.
Po přijetí křesťanství:
Těla v rakvích: S příchodem křesťanství začaly být těla pohřbívána v rakvích.
Směr pohřbu: Těla byla směrována na západ, a pohřbívalo se často v okolí kostelů.
🙂