Dá se introverze zdědit?

Ono vlastně cokoli, co s týká dědičnosti z hlediska charakteru, temperamentu, vlastností nebo prostě osobnosti, je spekulativní. Obecně se má samozřejmě za to, že i takové věci jsou dědičné, ale neví se v jaké míře. Takže ano, pokud nějaký tvůj předek byl takový nebo makový, tak je šance, že to můžeš podědit. Ale ani to není konečná. Protože větší vliv má spíš způsob života a vlivy, které na tebe má okolí (včetně tvých příbuzných) během tvého dospívání (později i vlastní sebeuvědomění/se­bereflexi, které člověk může získat a mít tak vliv sám na sebe).
Pokud je to dědičné, tak asi spíš jen v tom smyslu, že k tomu můžeš mít sklony… které však mohou být umocněny nebo naopak potlačeny.
A co matka, babička,… ty jsou extrovertní? Třeba kdybys byl extrovertní, tak by ses naopak ptal, jestli jsi to nepodědil po nich… To samozřejmě neznamená, že si to skutečně nemohl podědit po otci/dědovi, ale jde o to, že věc dědičnosti je EXTRÉMNĚ komplikovaná, pro nás stále ne zcela odkrytá a hlavně, nedá se nikdy říct, jak se co po kom podědí… a jaký výsledný „mix genů“ vznikne. Prostě to může být různorodý koktejl, ze kterého se nakonec tvá DNA poskládá. Všelijakké jednotky informací (v různé míře), z různých zdrojů (předků), které se navíc různě projeví… Zkrátka neodhatnutelný výsledek ani nedohledatelný původ/příčina, Obzvlášť, když nevíme jaké ty (další) faktory měly vliv a v jaké míře.

Takže ano, je to jedna z věcí, která je v jisté míře dědičná, ale není to jediný faktor, který utváří tvůj charakter, temperament a osobnost. A ani ne ten hlavní.

Příklad. Něčí matka je přemýšlivá, spíše tichá, je sečtělá, ráda se sebevzdělává, ráda se prochází a upřednostňuje spíše horskou turistiku. A její potomek je přesně takový. On/a (ten potomek) když se nad tím někdy později zamyslí, tak si asi řekne, že to jsou geny. Anebo i když je uvidí někdo cizí/známý, tak uvidí jak jsou si ti dva podobní, jak je baví stejné věci, jak oba velmi rádi tráví čas četbou, tak je hned v první řadě napadne, že se to zkrátka podědilo. V jisté míře to sice může být pravda, ale pravděpodobnější je spíše to, jaký vliv ta matka na to dítě měla a že ono ji kopírovalo – v jejich návycích, chováních a podobně.
Například rodiče – kteří sami nečtou – se někdy snaží potomka nutit, aby četl. Většinou neúspěšně. Na druhé straně, jiní rodiče potomka k ničemu takovému ani nenutí a přesto je to vášnivý čtenář. Ostatní se možná podiví, jak ho k tomu rodiče donutili. A většinou je to prosté, sami ti rodiče (anebo alepsoň jeden z nich) je vášnivý čtenář a ten potomek to ani tak nepodědil, jako si to spíš po nich osvojil.
Způsob života, návyky a vlivy ostatních. Obzvlášť ve vztahu rodič – dítě je to „mocné“, protože rodiče mají velký vliv, a (malé) děti své rodiče napodobují a učí se od nich. Stejně tak si osvojují všelijaké návyky, ale i třeba chratkerové vlastnosti… i temperament (tj. včetně sklonům k tzv. introverzi nebo extroverzi).

Takže odpověď je DÁ se to zdědit. K tomu se dá doplnit, že i když je to dědičné a člověk k tomu má sklony, ještě to neznamená, že ten dotyčný takový skutečně bude. záleží na dalších faktorech.
No a zda ty jsi to konkrétně podědil se samozřejmě nedá říct. Buď podědil nebo osvojil (během života) anebo obojí – ale těžko odhadnout v jaké míře a co mělo větší vliv. Takže tak. :D Nutno taky dodat, že jedinec formován po celý jeho života. A to i v dospělosti. A žádný návyk, ale dokonce ani osobnostní rys nemusí být permanentní. Vše se dá změnit, vlivem samotného života (zkušeností a různcýh vlivů – i třeba drastických), ale i svou vlastní vůli. A ano, překopat se dá i něco tak „stálého“ a zakořeněného jako je temperament, povaha a introverze/ex­troverze. Akorát to chce vůli a jisté úsilí. A většinou k tomu samozřejmě není důvod (rozuměj, většina lidí je svou povahou spokojená, maximálně jim někdy vadí NĚKTERÁ konkrétní charakterová vada), ale pokud by člověku něco nevyhovovalo, například by rád byl extrovertní, ale je introvertní nebo by místo melancholika byl raději sangvinika, tak se to dá změnit (i když jednodušší možná spíš naopak, protože zrovna melancholik je hodně těžko měnitelnný… když to vezneme naopak například ze sangvinika na melancholika nebo z extroverta na introverta, je to spíš jednodušší. Člověk, který žije přítomností, je uvolněný, bezprostřední, veselý, ale i těkavý, upovídaný atd., tak z něj se snáze může stát člověk zádumčivý. Jednoduše „upadne v melancholii“ neboli ve stav zádumčivosti – a to buď náhle nebo postupně. Když to řeknu na přímo, tak prostě začne akorát víc přemýšlet nebo se spší and něčím zamýšlet,a jak o věcech začne víc přemýšlet, už nebude tolik žít přítomností, stane se víc trudnomyslný, změní návyky/zájmy i způsob života a podobně. A tento „proces“ je snazší a i docela častější než by se mohlo zdát).

To nikdo neví.

Obecně vzato máš, za každou osobností, nějakou tu dědickou zátěž. Jakou nevíme (Disraeli Ti to dobře popsal), a ani nevíš, po kom jsi, to nebo ono, podědil, protože geny různě migrují. Ano, jsou dané mechanismy, předpoklady, co po kom podědí kluk, holka atd., ale stejně tak se ví, že to prostě na 100% neplatí. Takže, asi něco ano, ale nakolik, po kom, atd.? To nikdo neví.

Pak máš, ovšem, jiné vlivy na formování osobnosti, no a to je zejména to, s kým vyrůstáš, kdo je pro Tebe (třeba i jen nevědomým) vzorem, atd. Podívej se, já měl na učňáku na intru, ve vedlejší cimře, spolužáka, asi o ročník staršího, nebo tak něco, co vyrůstal mezi samý babinec. No, prostě, matka, bába, tři sestry, a aby toho nebylo málo, tak u nich bydlela i teta? Tak něco. Jednoduše řečeno to bylo velice znát, třeba ho bavilo paličkování, ale o to by ani nešlo, ale on „řešil“ všecko, jak baba hysteryczna. 😅 On měl kamaráda, co se spolu znali bůhví odkud a dlouho (věděl jsem to, ale je to dlouho, nepamatuju si to), tak jsem se dozvěděl, že dědek byl kaput a fotr tam byl, jo, bylo tam něco, jako fotr, v tý rodině, ale chlap to nebyl. 😅

Takže, pokud Ty tvrdíš, že Tvůj děda byl introvertní, ať už objektivně to je cokoli (to není vůbec podstatné), no a tak asi jsi s ním nějaký ten čas strávil, jako fakan, no tak třeba byl Tvůj vzor – v tom nebo v tom, tak nebo tak.

K tomu máme každý nějaké osobní disposice. Ono na psychiku je každý extrém blbě: pokud je stresu hodně, je to špatně. Pokud je stresu (extrémně) málo, je to taky špatně. Jenže potřeba interpersonální interakce, atd., je u každého jedince individuální, tak nebo tak, proto nebo proto.

Ovšem vliv genetiky bych rozhodně nepřeceňoval. Ano, nějaký bude, ale nečekej, že to bude „to hlavní“. Spíš to bude úplně opačně. 😃

Část vlastností a genů se může promítat do dalších generací.