Rozlišujeme mezi láskou a zamilovaností, až tak dalece víme. 😅

Zamilovanost je, víceméně, pudová záležitost, taková jako „chemická reakce“. S láskou nemá pranic společného, je to, prachobyčejné, vzplanutí rudimentárních pudů: tato samice má širokou pánev, pořádnou bambeřici, je dost držkatá na to, aby se nějak protloukla, když by se se mnou něco stalo (a je dost „kurwa“ na to, aby si našla jiného k sobě, když by se se mnou něco stalo). Vliv hrají endorfiny, ale také apriorismy (předsudky), genetické zatížení, spousta proměnných, jejichž výčet rozhodně není taxativní.

Zamilovanost pomine, a to tak, že čím je člověk starší (a tak nějak profackovanější životem, nesouvisí to nezbytně nutně s fysickým věkem), tím dříve. Ale pomine. To je docela známé, že dokud je člověk zamilovaný, tak nic není problém, a jakmile zamilovanost pomine, najednou vidí to, co sice viděl, ale omlouval, nebo neřešil.

Na rovinu, zamilovanost je v dnešním světě spíše na ošteru, jenom komplikuje život. Ale tak to prostě je, je to vlastnost, nikoli vada. 😆

Láska je něco úplně jiného. Jistě, samozřejmě, zamilovanost se může etablovat v lásku, co by nemohla. Stejně tak může ale vztah vzniknout bez zamilovanosti i bez lásky a láska se časem přidá (takový „bonus“ 😅).

Jo, s láskou to máme každý poněkud jiné. Obecně se dá říci, že láska přetrvá, nějak, po celý život, není problém milovat a nenávidět zároveň, ale ta láska se – většinou – přemění. Svého rodiče, či potomka, také miluješ, ale miluješ ho jinak, než svého životního partnera, například.

„Silou vůle“ to opravdu nejde, marné snahy, ztráta času. Tedy jde, uzavřít se před světem, lidově se tomu říká „zlomené srdce“. Traumata v psychologické rovině se – oproti všelidovým představám – neřeší přemýšlením. Ne, přemýšlením se opravdu nevyřeší, to je to, co tu často píšu: že ve školách se učí neskutečné cockotiny, z lidí se programuje Kanonenfutter, ale do života, praktického života, dají (téměř) všecky školy tak to, že se naučíš číst, psát a základně počítat.

Ne, řeší se to tím, že se tomu traumatu otevřeš. Připustíš si, že máš trauma, budeš – svým způsobem – v pohodě s tím, že to trauma máš, budeš dlít v té situaci, nebudeš z ní utíkat, no a časem (jehož délka je silně individuální) se to trauma – tak nějak samo – srovná. Jinými slovy, nezapomeneš, ale nebude tě to trápit. Prostě se s tím naučíš žít. To je klasický přístup Philosophie der Existenz, a oproti jiným – veskrze instantním – návodům a lidovým „moudrům“ funguje.

Do budoucna jde pak poradit postavit ethiku na radikální skepsi. Jinými slovy, když nebudeš od lidí příliš očekávat, nebudeš příliš zklamávána. A krok po kroku se zbavovat apriorismů, protože (prakticky) všecko na světě je opačně, než se to učí, a než to lidé všeobecně mají.

Je třeba si uvědomit, že naše ethika a myšlení jsou postaveny, pořád, na metafysickém pojetí světa, tedy, pojetí světa dualistickém a pojetí světa, které staví na apriorismu, že bůh / bohové je nezbytným, tedy je factum. Pořád, i když je to dávno překonané a do života asi praktické stejně, jako jezdit do práce každý den volským potahem, nebo parním automobilem.

Od toho se pak odvíjí zcela nereálná (pomatená, úplně na rovinu) očekávání od osob opačného pohlaví. Vytváření si idealisované představy partnera (notně podpořené imperialisticko – korporátní propagandou), z které pak – logicky – povstávají zcela zbytečná, leč naprosto nevyhnutelná, zklamání a psychická traumata.

Jakožto „emocionální mrzáček“ bych měl držet hubu a šoupat nohami, ale co už.
Jsem přesvědčen, že tak jako existují lidé, kteří jsou svým uvědomělým myšlením na vyšším levelu, než ostatní (případně naopak na nižším), tak stejně tak nezbytně existují i tací, pro které to platí na emocionální škále. V tomto ohledu je pro mně těžké byť jen odhadnout CO VŠECHNO je v jejich možnostech. Takže NEVÍM! 😉 😄 😄

Záleží na hloubce citu…ale myslím si,že Láska vždy zanechá stopu…

Ano, třeba při zklamání, nebo se zamilovat do někoho jiného.

To je dobrá otázka na kterou sis sama v jedné větě i odpověděla. V tomto oboru jsou ženy přebornice. Prostě silou vůle nechají tu lasku odumřít. To je tzv vítězství hlavy nad srdcem. Sám jsem to zažil. Možná se mýlím a ta láska byla z její strany slabá a proto bylo snadné jí zardousit. Takže odpověď je asi taková že záleží, jaký velký plamen v srdci hoří. Některý asi uhasit zcela nepůjde.

Někdy opačný cit jako je zloba a nenávist přehluší zbytky lásky, ktera tam v nitru buď spinká, nebo již je po ní

Teorie je k ničemu, tedy hlavně prakticky.
Pokud je zamilovanost/láska jednostranná (skončila), nemá smysl. Je zbytečná.
Pak nastoupí rozum, emocionální inteligence/vys­pělost/odolnost jednotlivce.
https://www.vim­vic.cz/clanek/jak-dosahnout-emocionalni-vyspelosti

Říká se: Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Takže asi tak.

Sejde z očí, sejde z mysli. Jistě, můžeš vyhodit všechny věci, které po partnerovi máš, dopisy, oblečení, dary. Ale pokud máte vzpomínku, kdy hrála určitá skladba, nebo se něco dělo, tak při stejné situaci se pocit vrátí. Fyzicky se toho můžeš zbavit, ale v paměti a srdci to zůstane.

Dá

pocit zamilování je pouze chemická reakce v mozku, takže ano dá :)

Teoreticky je možné se „odmilovat“, ale není to jednoduché a často to zahrnuje spíše techniky pro úpravu myšlenkových vzorců, než spoléhání na čistou sílu vůle.

Jednou z hlavních metod je přerušení kontaktu. Pokud se člověk pokouší se „odmilovat“ někoho, s kým má stále kontakt, může to být stále těžší, protože jakákoli interakce může způsobovat zvýšené emoční reakce.

Další efektivní technikou je přemýšlení o negativních stránkách druhé osoby. To neznamená být zbytečně krutý nebo odsuzující, ale spíše si uvědomovat, že každý má své nedostatky a že objekt naší lásky není výjimkou.

V neposlední řadě může být velmi užitečné se zaměřit na sebe a věnovat čas svým vlastním zájmům, koníčkům a vztahům. Tím, že se člověk zaměří na svůj vlastní život a posílí své vlastní pocity sebeúcty a sebevědomí, může se stát méně závislý na pocitech spojených s tou druhou osobou.

Všechny tyto techniky vyžadují čas a trpělivost. Láska a zamilovanost jsou silné city a nemohou být jednoduše vypnuty. Může být také užitečné hovořit s kvalifikovaným odborníkem, jako je psycholog nebo poradce, který může poskytnout další strategie a podporu.