Dítě od svého okolí jen bere. Dospělý by tedy měl jen dávat?

Podľa výňatku z uvedeného článku v Denníku N, zvrátený autor vo svojej tendenčnej viazaničke vybraných pojmoch zavádza. Zjavne vôbec nechápe život, prekrúca samotný zmysel života, alebo tak robí zámerne a tendenčne?! Podľa skladby tém v článku potichu prechádza od témy dieťaťa na tému voliča tej správnej strany.
Ale není jim (autorovi a objednávateľovi článku) co závidět. Mají čisté svědomí? Spí spokojeně?
K otázke
Nie je pravda, že Dítě od svého okolí jen bere , dieťa svojmu okoliu aj dáva, nielen prijíma.
Každý z nás (bez ohľadu na vek, pohlavie, rasu a živočíšny druh) dáva aj berie. Dospelý sa v mnohom učí práve od detí

Upravil/a: led

Podle mě jen novorozenec od svého okolí jen bere a rodiče jen dávají. Po celé dětství a dospívání by se měl pořád a plynule podíl braní snižovat a děti by měly začít také oplácet a dávat zpět svým rodičům (lásku, pomoc, zapojení do rodinných činností). V okamžiku dospělosti by měl být bilace vyrovnaná: beru i dostávám stejně.

Jak jsou děti vychované, tak se chovají. Jak to rodina zařídí, tak to má. Politiky neřeším , ti žijí často mimo realitu.

S větou: „Dítě od svého okolí jen bere.“, nemohu souhlasit.
Protože, pokud člověk „dospěje“ a „Ve své duši NEzamrzne a NEzůstane malým dítětem.“ Ví, že to dítě ho dále učí, obohacuje a DÁVÁ. Dává víc, než si rodiče mnohdy zaslouží.
„dospělí dávají“...... ANO, ale DŮLEŽITÉ J, CO!

Není tak snadné „odsoudit/odepsat“ nenasytného člověka, pro „zamrzlou duši“.
Tu duši v něm velmi často udusají, stejně jako sebevědomí, PRÁVĚ „DÁVAJÍCÍ“ RODIČE.
Rodiče, kteří často v dobRé víře, s dobrým úmyslem dítě usurpují, diktují, vyžadují, nařizují z titulu síly, autority (autoritativně).
Dusí své dítě „láskou“, svými mantinely (nemusí být vždy OK pro dítě). Takové děti, právě ve funkční rodině, nejčastěji trpí alergiemi, astmatem, kožními projevy (ekzém).
TEDY „TVRZENÍ“ AUTORA ČLÁNKU, JE z mého pohledu, KRÁTKOZRAKÉ. Sdělil svůj subjektivní názor.
Takové „dospělé děti“, stéle nasávají, berou, hlava nehlava, ber, kde ber. Bez skrupulí, bez uzardění. Jsou podobnými „diktátory“, jako byli jejich rodiče.
NEBO........
Ve snaze vyhovět, zalíbit se, potěšit, SE ROZDAJÍ, až k sebezničení. To jsou ti obětaví dříči v zaměstnání, kteří chtějí být dokonalí, platní, touží po pochvale. Neumí říci NE. Stávají se tzv. „dobrým volem“, kterému snadno vedoucí, kolegové, NALOŽÍ, NA JEHO BEDRA, VELKÉ BŘEMENOI. Snadno ho využívají. Po dobrotu, ochotu, snahu vyhovět, pomáhat.
Často je takový člen, v nové/své rodině obětavcem, služkou, ohleduplným a starostlivým (i podváděným) „blbem“.

Kdo DÁVÁ (dobře a v dobrém), dostává zpět. Je obdarován, aniž by očekával „oplatky“ nebo vděk.
Člověk není na světě proto, aby se rozdal/obětoval.
Je zde proto, aby uspokojil své potřeby, touhy, přání, TAK, aby nikomu neubližoval. Nikoho nezneužíval, sobecky , „neznásilňoval“ vůli druhých. Nediktoval, s pozice síly a autoruty s nikým nemanipuloval.

Takže, ve finále, za mnoho (za vše), mohou rodiče, výchova, vzory. Citově neuspokojené/ochu­zené dítě, JE ČASTO BEZOHLEDNÝ FYZICKY DOSPĚLÝ ČLOVĚK.
Tolik. můj názor, na dané téma 😉
Podpořený i životními zkušenostmi.
Kdo „dospěje“, ten je schopen, objevit své „deficity“ (chyb svých všech vychovatelů). Najde cestu a je schopen, v dospělém věku, SVÉ DEFICITY ZACELIT. Někdy také s pomocí jiných osob, případně s pomocí odborníků.

Článek „Vládnou nám děti“ od J. Markoše nám nabízí originální pohled na otázku, jak se mění naše potřeby a chování během životního cyklu.

Vytváří obraz dítěte jako prázdné nádoby, která se postupně plní tím, co jí dávají nejbližší lidé – lásku, péči, pochopení a další důležité životní hodnoty. Tato nádoba se přetéká v dospělosti a rozhodující je, jak s touhle „plnou nádobou“ naložíme.

Autor tvrdí, že opravdová dospělost neznamená jen přijímat, ale také umět rozdávat. Pochopit, že rovnováha mezi braním a dáváním je klíčem k pocitu spokojenosti a naplnění.

Označuje ty, kteří stále jen berou, vydřívají energii ze svého okolí a touží po moci, za neplnoleté, protože dospěli jen fyzicky, ale duševně zůstali na úrovni malého dítěte.

Tento názor poté aplikuje na politickou sféru, kde některé politiky popisuje jako stresované a nešťastné, i když jsou bohatí a mocní. Argumentuje, že pokud se neumí začít dělit o svou „plnost“, nemohou dosáhnout skutečného štěstí a spokojenosti.

Tento názor může být pro některé kontroverzní, neboť dochází k zobecňování a jednoduchým vysvětlením složitých psychologických a sociálních procesů. Ale jeho hlavní odkaz – nalézt rovnováhu mezi braním a dáváním – může být přínosný pro mnoho lidí, ať už v osobním nebo profesním životě.