Jak byl dostupný byt nebo domek před rokem 1989 pro mladé?

Neni to šetřením. Byty byli relativně dostupnější. V obecním pořadníku se ve větších městech čekalo také třeba 10 let. Kdo chtěl stavět, tenkrát se stavělo svépomocí, tak v šedesátých a sedmdesátých létech pokud oba dva byli zaměstnaní, což tenkrát byli v podstatě všichni, tak mohli začít stavět s pár korunama. Znám celou řadu lidí, kteří měli naspořeno 5 – 10 platů a bez problémů a většinou i bez dluhů lehce dostavěli. Stavělo se i hodně družstevních bytů. Ve větších městech se stavělo družstevně tak, že se aplatil členský podíl, jehož výše se pohyovala hruba 20 – 35 tisíc a musem odpracovat určený počet hodin. Stavělo tak i spousta svobodných. Zaplatili členský podíl a dost často za ně odpracoval táta v důchodě. Většina větších firem měla své byty. Pokud jsi byl zaměstnán a přidělili ti byt, musel jsi většinou podepsat, že v dané firmě zůstaneš určitý počet let. Ta doba bývala 5 – 15 let. Kromě toho byla novomanželská půjčka bez útoků a odepisovalo se na každé dítě a nevím na co všechno. I některé podniky dávaly bezúročné půjčky a podobně.

Kdo měl trochu za ušima, dostal byt pro děti hned jak jej potřeboval. Stačilo aby tě rodiče zapsali hned po narození do družstva a v 18 letech si mohl vybírat, kde chceš bydlet. Ale to platí v každém režimu, kdo se zorientuje, ten se má dobře, to jen neschopní naříkají.

Jinak novomanželské půjčky, podnikové bydlení, nenávratný příspěvek na stavbu RD, i to co zde již bylo zmíněno, ani nezmiňuji. Bydlet bylo paradoxně snadnější než dnes.

Zrovna Praha není dobrý příklad :) Tam se lidé drželi a tísnili v jednou bytě staří a mladí. Lpěli na místě. Než se nastavěla sídliště a mohli se lidé Z bytů 3. a 4. kategorie (bez sociálního zařízení v bytě, byly na chodbě, společné, voda také), nevyhovujících, plesnivých, bez komínů, kamen, elektřina 120. Takové byty byly v každém městě, než se zmodernizoval bytový fond.
Tam, kde byla práce (průmysl). byl od 60. a 70. let bytů dostatek. Dostávali ho i mladí, bezdětní a svobodní.
Byty byly státní (města, obce), přidělované podle pořadníku. Podniky měly byty své, pro zaměstnance. V každém vchodu poskytli pár bytů jiným organizacím/městu (pro učitele, soudce, právníky, policisty, vojáky, lékaře, zdravotníky apod.).
Dále byly byty družstevní. Tam se skládal, finanční vklad/obnos,/podíl (20 – 30 tisíc, s podnikovou půjčkou nebo od státu, pokud nebylo našetřeno). Zbytek, z ceny bytu se splácel 30 – 40 let. Obvykle, asi tak 80 – 100 Kč (podle velikosti bytu). Pro tuto částku byla rozhodující, předem daná doba splácení a metráž bytu. Tehdy na pravidelné měsíční placení, byly družstevní byty teda o něco dražší, než podnikové a městské. Po revoluci pak hromadné převody, někde ještě s doplatkem, do OV.
Jiné družstevní byty se stavěly svépomocí. Při směně/stěhování se nájemníci družstevních bytů nebo majitelé vyrovnávali finančně mezi sebou, za souhlasu družstva.
Někteří lidé stavěli vlastní domy (někde i obce, města = k prodeji nebo nájemní). Na stavbu vlastního domu poskytoval stát půjčky i nenávratné.
Důchodci, kteří šli do domova důchodců (míst byl většinou dostatek), za to, že uvolnili byt, dostali tučnou finanční odměnu (na tehdejší dobu).
Vnoučata se přihlašovala k prarodičům k trvalému bydlišti, aby jim zůstal byt. Nemuseli/nechtěli podávat žádost a čekat, až dostanou byt (zdarma) od města.
Já jsem si byt vyhlédla (prázdná okna, bez záclon), na radu úřednic. Nahlásila 3 adresy. Jeden z bytů jsem do 2 měsíců dostala. Jako samoživitelka, po rozvodu, jsem čekala cca, necelé 2 roky. Byt byl v neutěšeném stavu. Vše se vymalovalo, natřelo /dveře, skříně/. Bytová služba vymalovala chodby a natřela zábradlí, sokly (každý 5. rok nejdříve). Do roka natřeli v domě okna (dřevo). Vyměnili mi vanu, WC mísu a sporák. Standardní vybavení bytu mělo danou určitou životnost, pokud něco dosloužilo, rozbilo se, „byťák“ vyměnil. Záleželo na úřednici/rajonářce. Někde se člověk musel naběhat, urgovat, rozčilovat se, žadonit a někdo uplácel, ta uplatitelné :)V průmyslových oblastech a v pohraničí byl dostatek práce, a většinou i bytů. Některé profese dostaly byty přednostně s náborovým příspěvkem. 1+3 dostávaly rodiny se 2 dětmi (s jedním, jen vyvolení).
Někteří mladí chlapci se i ženili, aby měli nárok na byt a byl jim přidělen. Manželé měli přednost, před svobodnými.
Podniky si hospodařily po svém, nedostatkové profese dostávaly byty také přednostně. Nebo byt I. kategorie (TUV) za II: kategorii atd.)
K tomu se hodila na zařízení bytu Novomanželská půjčka. Nejprve 30 tisíc, později 50.
Na vyčerpání částky/nákup byl rok, pak se začalo platit. Brala jsem v r. 1988 a splácela po 300 Kč (pak Kč). Splácelo se 10 let. Za každé narozené dítě, odečetl stát z dlužné částky 4 000 K (je možné, že na počátku byla částka nižší).
Za byt 1+2 jsem platila měsíčně 420 K4S (včetně TV a Ro, elektřiny, plynu). Půjčka 300. Na jídlo stačilo 500 až 1000 Kč s luxusem i Tuzexem. Plat jsem brala v té době (1988) 2 500 – 2 800. Výživné ze 300 bylo zrovna navýšeno na 500 Kč. Těsně před revolucí jsme se s dcerou měly jako prasata v žitě :D. Po r. 1991/92 se postupně navyšovaly poplatky. Od r. 1996 to stálo za 2 věci. Ale to byl spíše, můj osobní problém. Zdravotnictví se od. r. 1994 privatizovalo a začolo se „podnikat“ (OSVČ). To já jsem ze zdravotních důvodů v oboru nemohla.

„Dostupný“ je dosti ohebné slovo.

Za socialismu byla stanovena výměra m2 na jednoho člověka, a pokud jsi měl příliš velký byt, tak ti tam mohli nastěhovat někoho jiného. Toliko k tvrzení „každý hned bydlel“.
Hodně se jely úplatky, aby ses posunul v desetileté čekačce. Případně když jsi vstoupil do lidové armády, či si jinak vylepšil kreditové skóre, tak jsi měl byt rychleji. Ale to byl rozuměj byt v šedivé panelové socialistické králíkárně. Stavělo se jak na běžícím pásu, ale jen tyhle hrůzy. Dnes se staví za VELMI odlišných standardů.
Jinak, průměrné byty v Mostě stojí milion a půl, na to pár našetří za 3 roky. V jižních Čechách za 2 miliony, statek jak kráva. Praha není zdaleka nejdražší (viz průměrná cena bytu v Paříži 18 milionů) a i kdyby byla, tak co, všichni se na Malou Stranu nevejdete, to není otázka peněz ale fyzikálních zákonů.

Před rokem 1989 bylo samostatné bydlení pro mladé prakticky nedostupné. Mladí manželé s prvním dítětem začínali téměř výhradně v bytech společně s rodiči. Byty byly převážně nájemní, osobní vlastnictví bytů neexistovalo. Menší část tvořily byty družstevní. Získat nájem státního bytu bylo téměř vyloučené, získat členství v družstvu mimořádně obtížné, podnikové byty byly jen pro některé neatraktivní profese. Lepší byla možnost stavění domků na vesnici. Pozemky byly za desetitisíce, stavba vyšla na 100 – 250 tis. Stavělo se hlavně svépomocí, často v pracovní době, částečně z přivlastněného materiálu. Téměř nic nebylo možné běžně koupit. Bydlení tehdy zdaleka nebylo dostupnější, ale mladí byli pracovitější, tolerantnější a dřív zakládali rodiny.