Jak hluboko do dětství může sahat lidská paměť?

Útržkové vzpomínky mám až tak od 5-ti let. Velmi útržkové, jen pár krátkých vzpomínek na zvláštní chvíle.

Raymond A. Moody,, který napsal knihy Život po životě / Úvahy o životě po životě / Světlo po životě, uvádí na rozdíl od jiných, že dítě z porodu nic nevnímá.

K vašemu doplnění otázky. Informaci jsem našla jen ve slovenském zdroji
http://zena.a­tlas.sk/zazit­ky-hovoria-nieco-po-smrti-existuje/rodi­na/rodinny-zivot/803395.html

"Skeptikom nejde do hlavy tunel, ktorým sa údajne rútime za krajším životom k svetelným bytostiam. Hovoria o opakovanom prežívaní pôrodu, ktoré je totožné s týmto zážitkom. Aj novorodenec sa cez lono matky teperí na svetlo, von z maternice, do rúk vysvieteného lekára žiarovkami na pôrodnom stole.

Moody však má vysvetlenie aj tejto, na prvý pohľad logickej analógie podprahovej spomienky.

Tunel nie je maternica, svetlo nie východ z tela matky, lekári nie sú svetelné bytosti. Dieťa totiž nič z pôrodu nevníma. Hlavu má stlačenú o pôrodný kanál, oči sú zatvorené, nepamätá si lekárov, lebo ich nevidí, nemá natoľko vyvinuté zmysly a receptory, navyše jeho zážitok tlačenia sa na svet rozhodne nie je ničím príjemným, čo by si pamätalo, je to dráma, šok, nepríjemnosť. Klinická smrť ale popisuje lietací zážitok za svetlom v tuneli ako úžasný pocit radosti a blaha."

cca od 3 let

Na ´pár´ věcí si vzpomínám tak z období 2–3 let…

Taky si ještě vzpomínám na některé zážitky ve svých 3 letech a výše.Třeba to, jak matka pro mne schovávala do deštníku piškoty, aby mi je starší sourozenci nesežrali.

Je to individuálne.
Pamäť je živá, pokiaľ človek žije, ale väčšinou tie dvere do jednotlivých priečinkov pamäti ostávajú zavreté. Ale môže dôjsť k situácií, kedy sa dvere otvoria a vy sa môžte v pamäti prehrabovať. Tie výrazné spomienky, ktoré sa človeku „vryli do pamäti“ mávajú tie dvere nezamknuté, pootvorené a stačí malý stimul, podobná situácia, vzťahy, obraz a vidíte do nich – spomínate si.
Pamätám si napríklad pražskú Stromovku a osamelý strom, ktorý stál v ceste našim sáňkam. Ale z Prahy sme sa odsťahovali, keď som mala 2 roky.
Určite poznáte pocit „déja vu“ – pocit niečoho už predtým prežitého, videného alebo počutého. Môže ísť o určitú podobnosť súčasnosti so spomienkou, ktorú máte uchovanú v pamäti.
k doplnku "Může světelný tunel, "
vašnosto, nemôžem poslúžiť… Svoj príchod na tento svet si naozaj nepamätám, ale v mamičkinom brušku bolo príjemne, len keby neutekala za tým trolejbusom do pôrodnice aj so mnou (to mám z počutia, ja si to nepamätám)

Upravil/a: led

Ano vzpomínám si na to co jsem zažila od doby, tak
4 – 5 let to jsme byly nemocné celé prázdniny u babičky
na Moravě a chodily tam do školky ta byla spojená s
malotřídkou na dědu, který po roce zemřel já ho moc
neznala byl moc starý, jinak si pamatuju na lumpárny,
které jsme prováděly s děckama právě tam a ta byla
starší mám fotky vždy si ty chvilky připomenu.
A ještě, jak nás babička vodila do kostela a měly jsme
dlouhý vlasy a copánky nosily šatičky, nevím proč nás
mamka pak stříhala na kluka a nosily jsme kalhoty asi
proto, že chtěl taťka kluky :)

jo,taky mi to vychází tak od 3 let.

Nějaké utržky mám ,ale tak od 4–5ti let ty první.
Člověka ta nějaká událost v jeho životě musí být v tak mladém věku něčím vyjímenčná,aby si ji zapamatoval na celý život.
Reálných vzpomínek si pamatuju dost,ale až v pozdějším věku.

Dětská fantazie sahá kolikrát až za hranice lidského chápání,sice často je to individuálne,ale na druhou stranu je to furt dokola na jedno a to samé brdo někdy až stereotypní záležitost,prostě nic nového pod sluncem,pamatuji si jen útržky z filmu jo.

p.s.Z porodu si pamatuji jen máminy styje a tátovy šilhavé oči,které mě pronásledují dodnes.

Upravil/a: anonym