Jak je možné, že když mi někdo řekne, ať nebrečím, tak se rozbrečím ještě víc?

Co píše Alžběta Bublanová. Nejste sama.

"Pláč nejde zastavit, a kdo umí začít nebo přestat brečet na povel, je buď profesionální herec, nebo podle odvážných tvrzení některých psychologů osoba s psychopatickou poruchou. Ač je pláč normálním tělesným projevem, cítíme se při něm slabí, a pokud nebrečíme svému blízkému na rameni či v tichosti doma, je nám trapně.

Ale nemůžeme ten příval slz zastavit a musíme prostě počkat. S vypětím všech sil se snažíme pláč zmírnit. Pokud se nám tato ‚nehoda‘ stane na nějaké oficiální akci nebo v pracovním kolektivu, snažíme se to udržet jenom na mírném pobrekávání, ale pokud si toho přeci jen někdo všimne a zeptá se nás, co se děje, slzy najednou prorazí hráz. Málokdo totiž dokáže zachovat chladnou tvář, když je mu do breku a někdo na něj, byť v dobrém úmyslu, udeří. „Pohádala jsem se s mojí šéfovou, myslela jsem si, že jsem v právu, a ta křivda mě rozhodila. Obrečela jsem to až v mé kanceláři, kde mě naštěstí nikdo neviděl. Když se ale vrátil kolega z oběda, všiml si mých opuchlých očí a začal se vyptávat. Jeho věta: „Co se proboha stalo?“ znovu spustila vodopád slz. Snažila jsem se uklidnit koukáním do monitoru, zaostřit na písmena v něm a tím zmírnit pláč,“ vypráví Lucie, která s pláčem bojuje často atd." .

http://casopis­lamour.cz/smys­ly/577-proc-placeme

Říci jen „neplač“ skutečně nepomáhá. A dává to i celkem dobrý smysl, v prvé řadě tím totiž místo abyste odvedli pozornost k něčemu veselejšímu nebo povzbuzujícímu jen rozkazem svádíte pozornost právě na ten projev neštěstí a tím ho gradujete. Navíc tím dáváte i najevo že se vlastně o příčinu neštěstí vůbec nezajímáte a jen se snažíte jednoduchým rozkazem vynutit si ticho, to také na radosti nepřidá.

Co naopak pomáhá, místo pláče přimět dotyčnou mluvit, třeba právě o tom co ji triápí a dokud mluví jenom poslouchat. To má podstatně lepší účinky …