Jak je věrohodné vyvolávat duchy zemřelých a interpretovat jejich odpovědi?

Nemohlo by se to použít jako důkaz, i kdyby to byla pravda. Protože právo nic takového nezná. Kdyby ti zemřelý dal konkrétní fyzický důkaz, tak to už by bylo lepší. Třeba, kde je ukrytá vražedná zbraň. Mohl bys o tom informovat policii a vražedná zbraň by se našla. Jenže by ses sám stal podezřelým, protože si jako jediný věděl, kde byla a rozmluvu s duchem by brali jako historku, které by nevěřili. Zachránit by tě mohly nějaké další důkazy jako otisky prstů na té zbrani.

Nikde se netvrdí, že zemřelí mají víc informací než živí. Z několika údajných setkání s duchy, to spíš naznačovalo, že jsou často zmatení, někteří si neuvědomovali, že jsou mrtví, nepamatovali si, jak zemřeli a nevěděli toho o materiálním světě víc, než živí lidé.
Proč by duše po smrti měla být lépe informována, než duše za života? Informace nebo práce s nimi, jsou vlastností spíše živých bytostí a fyzického světa.

Cloumá tebou zvědavost? 😄
Kdo se ptá, moc se dozví…
Když je „nepřipravený“, do ničeho se nepoušět.
Tato činnost je pro neznalého (děti, lidé ze zvědavosti,
z legrace), i velmi nebezpečná.
A věrohodnost?
Pro jaké účely…,
většinou nulová.....

Vyvolávání duchů je jen hra pro děti nebo aktivita pro potrhlé… Z toho si vyvoď závěry.

S pohledu vědy a logiky je vyvolávání duchů a interpretace jejich odpovědí v tzv. spirituálních seancích považováno za nevěrohodné. Neexistují žádné empirické důkazy, které by dokázaly existenci duchů nebo schopnost je kontaktovat. Mnoho výzkumů zaměřených na paranormální jevy v minulosti nenašlo žádné věrohodné důkazy.

Na druhou stranu, je tu mnoho lidí, kteří věří na existenci duchů a jejich schopnost komunikovat s živými. Tyto přesvědčení jsou však obecně považovány za součást náboženských, spirituálních nebo nadpřirozených představ a nejsou podloženy vědeckými důkazy.

Pokud by se podařilo s „duchem“ zemřelého skutečně mluvit a on by identifikoval svého vraha, takové „přiznání“ by nemohlo být považováno za důkaz v právním smyslu slova. Důkazní řízení v trestním procesu musí být založeno na faktech a empirických důkazech – ne na výpovědích od „duchů“. Existují přísné zákony a postupy, které upravují, jaký důkaz může být uznán za platný a přijatelný u soudu.

Pokud jde o interpretaci historických událostí, výpovědi od „duchů“ také nemohou být brány jako důvěryhodný zdroj informací. Historiografie se opírá o důkladnou analýzu a interpretaci důvěryhodných pramenů, jako jsou historické záznamy, dokumenty, svědectví očitých svědků atd. „Duchové“ by v tomto procesu neměli hrát žádnou roli.

Tuhle otázku myslíš vážně? A to chceš jet autem kolem celýho světa? 🤦‍♀️🤪🤓

Další „baron“ do sestavy, tpč! 🤦‍♀️

Dobrý, já to vezmu od konce:

Z vědeckého pohledu není jakékoli svědectví „ducha zemřelého Václava Vojtíška“ důkazem.

Z pohledu positivního práva nemůže svědčit někdo, kdo je mrtvý. Právo je kogentní a malicherné, takže i kdyby ten, kdo je de iure mrtvý, byl de facto živý, nemůže svědčit, dokud nebude mít papír na to, že je živý. Což se stává.

Jan Masaryk je dočista, nadobro, pořádně a dozajista mrtvý, k tomu dávno. Právo nezná presumpci smrti, takže i 300 let staré osoby, pokud u nich nejsou doklady o úmrtí, se vyzývají veřejnou vyhláškou, jsou-li na živu, nechť ať se přihlásí soudu. Ale Jan Masaryk byl dobře mrtvý, kvalitně ohledaný, je o tom úmrtní zpráva, podepsaná lékařem – fakt svědčit nemůže! 🤦‍♀️😅

Dobrý, máme historiografii a právo, teď theologie a spol.

Jsi věřící, jsem pochopil, z tvých odpovědí, jako. Předpokládám, že katholík, protože nejsi z Hrubý Lhoty – víš jak.

Z pohledu katholické dogmatiky je vyvolávání duchů těžký hřích, je to opovážlivost.

Z pohledu jinýho: ti duchové nejsou k tvýmu pobavení, jejich vyvoláním můžeš, také, způsobit jejich hněv a odplatu. Jistě, otázka je, jestli duchové jsou, nebo ne, ale jsou doloženy případy lidí, kteří se vyvolávání duchů věnovali a neskončili dobře.

Nechápu, tedy, kam míříš…

Zní to až příliš spravedlivě, na to co člověk jako takový je vlastně zač.