Jak moc velká je pravděpodobnost existence posmrtného života (jakéhokoliv)?

Při určení pravděpodobnosti musíš z něčeho vycházet.

Lze vycházet maximálně z nějákých náboženských textů, avšak ty musíme jako ateisti zcela pominout, takže jsme zase na nule.

Pro posmrtný život nemáme žádný hmatatelný důkaz.

Hlavní je určit si, co pro nás znamená smrt..
Protože mozek člověka funguje ještě nějákou dobu po jeho smrti, takže pokud označíme jeho mozkovou smrt jako výchozí bod pro naše určení posmrtného života…
…tak se dostáváme do slepé uličky, ve které se nemáme kam dále hnout..

50:50.

Veškeré institucionali­sované náboženství jsou stejné bajky, jako Balada o pluku Igorově, Legenda o Kolovrate, nebo Červená Karkulka. Naprosto stejné. Něco pravdy na tom bude, protože jinak by, asi, většina starých náboženských bajek nemluvila o potopě světa, například, ale tím Schluß.

Neinstituciona­lisovaná náboženství (animismus, shinto, šamanismus …) nemají nutně nějakou mythologii stran života po tomto životě. Není to tedy nutně součást náboženské mythologie.

Buď jak buď, co je po smrti nevíme. Ono my ani nevíme, kdy je člověk mrtvý, jo, máš ty prožitky ve stavu klinické smrti, kdy se od narození slepý viděl na operačním sále atp. a všichni lidé je popisují téměř totožně (světlo na konci tunelu, vidí se z vejšky atp.). Ano, ale ten „mrtvý – nemrtvý“ to přežil, takže nebyl „pořádně“ mrtvý, a když nebyl pořádně mrtvý, tak byl mrtvý e contrario, tedy živý. Pochop, že my jsme si ustanovili, že tak a tak být považován za „mrtvý“ je stejná fikce, jako fikce doručení. My to nevíme, a taky proto, když je někdo prohlášen ouředně za ouředního umrlce, tak se nechává ležet na chodbě pod Leintuchem, kdyby si to jako rozmyslel a byl ten mrtvý e contrario.

Veškeré „důkazy“ o reinkarnaci, nebo dědičném hříchu, nebo něčem podobném jde „odbýt“ odkazem na zákonitosti genetiky, protože ty jsou rozhodně víc průkazné, prokázané a logické, než reinkarnace, nebo dědičný hřích. Ale, opět, to, že je vysoce pravděpodobné, že za tím vším, jako, že od narození slepý ve stavu klinické smrti viděl, nebo déjà vu, je dědičnost, je jenom určitá míra pravděpodobnosti, materiální pravda, úplná a komplexní, to není, nevíme to. My nevíme, jestli člověk má něco, co bychom mohli subsumovat pod materii pojmu duše, nebo nemá. V tomto ohledu nevíme, vlastně, nic.

Je proto naprosto klidně možné, že něco, jako nesmrtelná duše je, a jestliže něco, jako nesmrtelná duše je, je naprosto stejně možné, že po smrti si žije dál svým životem, arciť bez hmoty (těla), stejně, jako že se reinkarnuje v něco, či někoho, a stejně tak je možné, že putuje někde „za světlem“. Žádný empirický důkaz, který by umožňoval se, sine ira et studio, přiklonit k jedné, druhé, či třetí základní thesis, není.

Nesmysl.