Odpoveď byla označena jako užitečná

Do východního bloku včetně Ruska, nebyl problém vycestovat. Trochu problém byl s Jugoslavií. Na západ to bylo obtížnější, zvláště soukromě. Většinou se jezdilo přes cestovku, většinou Čedok a ta zařídila víza a potřebná povolení. Znám manželé kteří takto procestovali za totality spoustu zemí, aniž bych některý z nich byl někdy v KSČ. Šlo jen o peníze a určité štěstí, protože i cest nebyl nadbytek. A potom zde byla skupina vyvolených, pro které nebyl problém jezdit třeba pracovně kamkoli. Kromě toho zde byla jistá skupina lidí, pro které nebyl problém třeba i na západě studovat. Spoustu jich najdeš třeba mezi našimi současnými politiky.

Něco v odkazu.

ttps://www.od­povedi.cz/otaz­ky/spomene-si-nekdo-jak-to-chodilo-za-zlatych-casu-z-vycestovanim-co-vsechno-se-muselo-podstoupit

„Spomene si někdo jak to chodilo za zlatých časů z vycestováním,co všechno se muselo podstoupit.“

https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/co-byl-devizovy-prislib
„Co byl devizový příslib“
–¨

Já jsem se jednou dostala se známými do Vídně, získala jsem devizový příslib.

Můj kolega měla bratra v Německu, který emigroval po r. 1968, neměl l problém dostat povolení k vycestování, protože nepotřeboval žádné valuty. Musel doložit potvrzení, že ho bude bratr živit.

Před vycestováním musel odevzdat vojenskou knížku, mohl jet jen sám, bez manželky a dětí.

Po příjezdu musel vypsat prohlášení v duchu, že se nezpronevěřil myšlenkám socialismu a že se s nikým nestýkal kromě rodiny.

Jinak pracující v zahranič cestovalai přes podniky zahraničního obchodu.

Samozřejmě píši o tzv. kapitalistické ciozině.

Upravil/a: annas

Nesmíš věřit všem blábolům co se o té době píší.
Hranice se nedaly sice překračovat tak jednoduše jako teď (tj. kdykoliv a kdekoliv), ale když se ti podařilo splnit určité podmínky tak to šlo – viz jiné odpovědi. Já byl třebas na devizový příslib v roce 1971 v Řecku a Turecku. Kdomě toho zájezdy Čedoku, byly drahé a nedostatkové. Kdo na ně měl a chtěl je, tak musel před začátkem prodeje čekat nonstop ve frontě i třebas více jak den.
A pracovat ? Představ si, že existovaly specializované podniky zahraničního obchodu, které měly na mezinárodní obchod monopol. Jenže ty musely mít po světě své zástupce. A pak další – byli jsme strojařská velmoc. Naše stroje se exportovaly do celého světa – pro instalaci a servis byli zapotřebí zase lidé, a to samozřejmě Češi (Slováci).

Další otázka vycházející hned ze dvou mylných předpokladů.

Minulý režim nebyl komunistický (přečtěte si něco o těch ideologiích).
Není pravda, že tehdy nesměl nikdo opustit Československo.

ČSSR obchodovala nejen se zeměmi RVHP,
ale i s dalšími evropskými i mimoevropskými zeměmi.
Podílela se na stavbách strojírenských i dalších
podniků v cizině, do těch továren dodávala i zařízení.

Cestování:
Cestovní kanceláře ► nejvíce zájezdů asi nabízel Čedok.
Cestovní příslib + výjezdní doložka.
Komu se podařilo získat devizový příslib,
získal většinou i výjezdní doložku.

Počet devizových příslibů nebyl ani tak ovlivněn nějakým
zákazem, jako množstvím deviz, které bylo možné na tento
účel uvolnit.

Devizy se přes léto nespotřebovaly všechny. Švagrová
se švagrem si jednou vyšetřili dovolenou a po prázdninách
požádali o příslib, který bez problémů získali.

Přestože ČSSR obchodovala i se „západem“, deviz ani valut nebyl dostatek.
(I podniky musely žádat o příděl valut na nákup nějakého zařízení ze západu.)

O studiu na „západě“ toho moc nevím. Vzpomínám si, že se v nějakém
televizním pořadu se mluvilo o tom, kde studují děti politiků z roku 1968.

Nesmíš věřit všem těm kecům, které dnes média zvrací. Lžou tak, že by jim Goebbels mohl závidět.

Abys mohl vycestovat, tak:

1. nesměl mít kádrovou kaňku (vystupovat proti režimu) – jinak to to neschválili
2. musel mít devizový příslib, což bylo
   1. snadné pokud se zašustilo bankovkami
   2. nesnadné – pokud jsi ho chtěl zdarma

Tady hromada lidí studovala venku (nejen agent Bureš, le třeba i Klaus a mnozí další). Železná opona je jen propagandistický mýtus- běžně a snadno se cestovalo sem i ven. (jiná věc to byla, když se šlo nelegálně – hranice byla oplocená, místy byly dokonce položeny pěchotní miny a celé to hlídala vojska ministerstva vnitra – nikoliv armáda).

Jak říkám – pokud jsi nebyl vyloženě „nepřítel režimu“, bylo to stejné jako dnes. Stačilo prostě mít prachy. Nic víc, nic méně.

Tvrzení, že nikdo v době komunistického režimu nemohl opustit Československo je naprosto nesmyslný blábol. Kde jsi k tomu přišel?
Po celém světě pracovaly desetitisíce našich lidí v nejrůznějších profesích. Individuální cestování bylo omezené, zdaleka ale ne nemožné. Organizovaných dovolených bylo málo, stály se na ně před sezónou fronty. Cestovalo se na devizový příslib, který se zpravidla nedostal častěji, než jednou za tři roky. Žádná politická angažovanost k tomu nebyla potřeba. Kupodivu největší omezení bylo při cestách po SSSR. Tam bylo nutné mít předem zajištěné ubytování a jet jen po určené trase. Jeden čas byly zakázané cesty do Polska.

Mohli, ale obtížně. Museli být politicky spolehliví a loajální. Stejně jim to často bylo plat prdné a na Západě zůstávali.

No jak vidíš, někteří třeba jako agent Bureš, dokonce studovali i ve Švajcu.

Pokud kouknu do historie, většinou byl straník věrných rudých bratrů, prověřen STB, neb jejich lokaj, dokonce i vážených chartistů jejich potomci studovali na divokém západě