Jak najít smysl života

Najít něco, co tě baví a v čem jsi dobrá a stát se v tomto jedničkou. Nebo se můžeš snažit být prospěšná společnosti a pomáhat lidem.

Jistě pomůže navštívit psychologa. Ten tě nasměruje.

Cituji Tě.
„Mívám období kdy jsem šťastná a spokojená ale to asi jen kdyz si nalhávam, že vlastně vim co dělám se svým životem. Jedine co dělám je, že pořád něčeho chci dosáhnout a když dosáhnu tak to hned už nechci a pak zas chci něco jiného. Často měním názory, možná právě proto, ze vlastně sama nevím co chci.“
Neber to jako výtku, ale jako upřesnění tvého intelektu. Jsi (zatím) a to zdůrazňuji, psychicky, sociálně a emotivně nevyrovnaná a nevyzrálá. Což je možná ovlivněno Tvým věkem (který sice nepíšeš, ale dá se z dotazu odhadnout).
Je důležité, že jsi schopna se spoléhat sama na sebe. A pro to, aby jsi svou cestu a „smysl“ života našla, je rovněž důležité, aby jsi si sama sebe vážila a měla v sebe určitou sebedůvěru. Ono to hledání smyslu života je většinou hledání sama sebe. No a mnohdy pomůže i to, pokud najdeš člověka, kterému můžeš věřit a s nímž se můžeš o své problémy „podělit“. Ovšem to je rovněž věc dalšího hledání.
A jak já vždy říkám, v životě je vždy z poloviny vše věcí snahy a úsilí, ale z poloviny i štěstí. No a ta druhá část je „relativní“ a bohužel, osobně prakticky neovlivnitelná. Ale nikdy se člověk nesmí vzdávat, přestože se toho „štěstí“, občas nedostává.
Což je má osobní zkušenost, již od Tebe podstatně staršího člověka.

Nevím, kolik máte let, Vaše pocity mi připomínají léta dospívání. Měl jsem podobné, ale pomohly mi koníčky a sport. Začal jsem sbírat známky a mince, hrál jsem ragby za dorost, potom šermoval, trochu boxoval apod. Také jsem si našel známost, ale ta byla taková nemastná-neslaná. Také jsem chodil do party, bylo nás někdy i přes 30 a dělali různé ptákoviny. Potom přišla vojna a po ní manželství, děti a starosti o rodinu.
Tak nevím, či jsem Vám poradil. Dnes je těch možností více, jako za mých mladých čas.
Myslím tím např. cvičení zumby a podobné, např. také jóga.

Návštěva terapeuta. Tam asi záleží na dětství, jaké bylo. Přebrané vzorce chování. Jaký byl otec a jaký vztah jste měli?

Po přečtení tvého příspěvku v diskuzi jsem došel k názoru, že jsi zabitý případ

Upravil/a: df

Tak zkus žít pro jiné (druhé), ne pro sebe. pro začátek doporučuji sehnat/osvojit si třeba psa. I když… když jsem si to přečetl, je mně ho líto už teď. Opustíš ho, teprve až tě už bude milovat 🤷‍♂️

Najdi si brigadu v nejakem psim utulku. Az si pochovas stenatka, najdes smysl zivota!! Jeste lepsi bude, kdyz si jedno vezmes s sebou domu!

Tak to bych děl, že jsi starší.

Vidím v tom dvě roviny, přičemž rozhodně nejde o výčet taxativní.

Nemáš deprese? Znám to, deprese jsem měl, kdysi, akorát já jsem to poznal. Pozná se to vcelku jednoduše: prostě tě sere všecko. Prší, tak tě sere, že prší. Přestane pršet a svítí slunce, tak tě sere, že svítí slunce. Nejsi s to dosáhnout radosti, krátkodobý pocit radosti můžeš i v depresi zažít (pravda, já jsem nezažil těžké deprese!), ale to poznáš, že ta radost ze života vyprchá nějak rychle.

Pokud máš deprese a nejsou biologicky podmíněné, tak antidepresiva je nevyřeší. Můžou pomoct z počátku, pokud už je jedinec v těch depresích opravdu hodně „spadlý“, ale jediné, co na deprese opravdu pomáhá je 1. pohyb, 2. vejprask (přišli na to Rusové, bez legrace), 3. souložit (což je taky pohyb). Mně se, tehdy, nechtělo nic, ale já nemám, obecně, v povaze se v něčem moc patlat, tak „nasrat!“, vzal jsem kolo a jel. HerŠvec, já byl nasraný i na tu cestu, i na to kolo, ale prostě jsem nepolevil. Pořád jsem jel, kurwoval u toho, ale jel. A, ano, pil jsem odvar z třezalky tečkované, ráno a večer (a taky u toho nadával, protože „čaj není vodka, tolik ho nevypiješ“, a protože mi to ani trochu nechutnalo 🙂 ), a ono se to srovnalo.

Tohle je ta lehčí část problému, z části je medicínsky odstranitelná, nebo alespoň ovlivnitelná.

Ta druhá rovina je psychologická, ergo, filosofická.

V zásadě každý jedinec si někdy v životě, ať už vědomě nebo nevědomě, a zpravidla v pubertě, rozetne dillema, jestli bude individualitou, nebo se přidá k tzv. referenční skupině. Individualita zažívá menší pocit skupinového bezpečí, osoba bez potřebné osobní integrity & s referenční skupinou menší, či větší, pocity vnitřní prázdnoty.

Většina lidí je někde na pomezí, problém nastává, jestliže se osobnost zcela vyhraní na jednu, či druhou, stranu. Nebo, a to se obávám, že je, minimálně z části, Tvůj problém, pokud osoba není individualitou, a ani nemá referenční skupinu.

Vyhraněná individualita, která není ani nonkonformní, může lehce skončit jako „vlk zabiják“. Osoba bez vnitřní integrity může, lehce, skončit jako bílý kůň „strejčků“, nebo „Viktor čistič“, nebo něco podobného.

Já Ti, bohužel, jinak než obecně odpovědět nemohu, protože na základě pár řádků textu nic víc nevím. Příčiny nízkého sebevědomí bývají, obecně, v raném dětství.

Jsou, v zásadě, dva způsoby, jak to řešit: klasická, Freudovská, psychoanalysa, no a nebo tzv. zážitková psychotherapie. Obojí má svá positiva i negativa.

Psychoanalysa je pomalá, zdlouhavá, náročná jak na pacienta, tak na klinického psychologa. Bohužel, dobře analysovat se nedá úplně naučit, protože to vyžaduje postřeh, důvtip, aby analysující byl s to oddělit zrno od plev. Proto neházej flintu do žita, žes byla u psychologa a ono to nepomohlo. Dobrých psychologů je, jako dobrých právníků: málo, velmi málo. A, bohužel, šance sehnat dobrého psychologa na pojišťovnu je velice malá. Netvrdím, že není, ale je prostě malá. Samozřejmě „vina“ na nezdaru může být i na straně pacienta, pokud si to prostě nepamatuje, tak si to nepamatuje.

Pak, právě, může pomoct zážitková psychotherapie. Ty postupy jsou různé, od hypnosy, přes něco, co připomíná exorcismus (ona posedlost je, z psychologického hlediska, oddělení části ega do nevědomí, jenom MaŠíBl za tím vidí něco víc 🙂 ). Samozřejmě, experimentovalo se i s LSD, marihuanou atp., a ano, ty výsledky byly, někdy, fenomenální, no ale někdy přesně naopak, respektive fenomenální byly taky, ale v negativním slova smyslu, někdy, protože lidská psychika je, svým způsobem, velice křehká.

Zážitkovou psychotherapii neprovádí na pojišťovnu nikdo. Někdy ale jiná cesta není.

Pokud napíšeš víc, můžu Ti i já napsat víc. Víc z toho, cos popsala, prostě nevidím.