Jak se cítíte, když jste někomu upřímný, ale ten dotyčný vás nebere vážně a jen se vám vysmívá do obličeje?

Dá se na to zvyknout z vlastní zkušenosti, ale pryč z mé cynické osbnosti, nejlepší je danému člověku lípnou přes držku.

Nijak. Jeho problém.

Cítím se z toho smutně, i když vím, že je to problém dotyčného. Ale kvůli tomu nepřestanu být upřímná. Aspon se ty lidi prosévají sami, jako kvalitní a bezcenní přátelé. Já říkám-lepší upřímný nepřítel, než falešný přítel.