http://forum.val­ka.cz/viewtopic­.php/p/280887#280887

Chronologie katyňského zločinu

Rok 1939

23. 08. 1939
V Moskvě byla podepsána smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a komunistickým Svazem sovětských socialistických republik, známá jako „Pakt Ribbentrop-Molotov“. V dodatečném tajném protokolu bylo ujednáno, že v Pobaltí bude hranice vlivu Německa a SSSR totožná se severní hranicí Litvy, to znamená, že k Sovětskému svazu připadne Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Dále, že hranice v Polsku bude tvořena liniemi řek Narev, Visla a San, přičemž o existenci samostatného polského státu se mělo ještě jednat dle vývoje situace. Pakt Ribbentrop-Molotov tak ve svém tajném protokolu předjímal sovětské operace ve východních oblastech Polska.

25. 08. 1939
Británie poskytuje Polsku pro případ napadení Německem písemné bezpečnostní záruky.

01. 09. – 16. 09. 1939
Nacistickým přepadením Polska 1. září 1939 začíná druhá světová válka. Polská armáda čelící německé přesile, ustupuje směrem k jihovýchodním hranicím. Jejím cílem je pokračovat v boji právě na jihovýchodním území Polska, případně zachránit pro další boj co největší množství vojáků evakuací za hranice.

17. 09. 1939
Toho dne vstupují na území Polska jednotky Rudé armády. Tento zákeřný a pro Poláky naprosto překvapující vstup sovětské armády znamenal definitivně poslední ránu polskému odporu.

28. 09. 1939
Německo a Sovětský svaz – dva nejhorší totalitní režimy v Evropě, realizují formální rozdělení Polska.

17. 09. – 30. 09. 1939
Do zajetí Rudé armády se dostalo přibližně 250 tisíc Poláků. Tyto tisíce lidí lze jen stěží označit jako válečné zajatce, neboť Polsko nebylo se Sovětským svazem ve válečném stavu. Sověti o obyčejné vojáky a poddůstojníky nejevili zájem a ve většině případů je propouštěli. Polovina zajatců byla brzy propuštěna na svobodu, a tím se jim podařilo uniknout dalším perzekucím.

Září-listopad 1939
Zbylé zadržované převzala tajná služba NKVD. Následnými výslechy a selekcemi bylo vybráno 15 500 důstojníků polské armády, policistů a příslušníků státní správy, kteří byli uvězněni v zajateckých táborech a dopraveni transporty do pracovních táborů na východní Ukrajině a na Sibiři.
Největší tábory pro důstojníky a policisty byly zřízeny v bývalých klášterech, které v té době patřily sovětské bezpečnosti. Byly to kláštery ve Starobělsku na východní Ukrajině, v Kozelsku asi 250 kilometrů jihovýchodně od Smolenska. V těchto táborech byli umístění především důstojníci s vyšší hodností. Třetím v pořadí byl tábor v Ostaškově u jezera Seliger, přibližně 200 kilometrů severozápadně od Moskvy, kde byli internováni policisté.

Většina těchto důstojníků nebyla v aktivní službě, protože k armádě byli povoláni během všeobecné mobilizace v srpnu a září 1939. Převážně to byli učitelé, lékaři, novináři, právníci – výkvět polské inteligence.

Říjen 1939
NKVD zahajuje výslechy zadržovaných osob. Během výslechu chtěli zjistit míru ochoty souhlasit se sovětským režimem. Pokud se pár takových jedinců našlo, snažili se je získat jako spolupracovníky, a ty pak zachránili před drastickým koncem.

Sověti kladli důraz na jejich společenský původ, inteligence prostě představovala pro sovětský režim hrozbu. Dále se soustředili na politickou orientaci a jejich případnou účast v polsko-bolševické válce v roce 1920. Zajímaly je vazby na občany bydlící na územích zabraných Sovětským svazem, aby mohli rozšířit okruh podezřelých. Zkoumali, zda jejich povolání nemůže souviset se špionáží proti Sovětskému svazu. Prakticky každý případ však měl na konci výslechu razítko „Nepřítel lidu“. Tato slova se rovnala vynesení rozsudku smrti.

Rok 1940

Únor 1940
Velitelství Rudé armády žádá Stalina o další rozkazy a instrukce ohledně dalšího postupu vůči polským důstojníkům umístěných v táborech ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově .

Na území Polska okupovaném Rudou armádou začínají masové deportace Poláků do vnitrozemí SSSR. Dle různých zdrojů bylo, během čtyř vln deportací, vyvezeno na východ kolem 1,2 milionů Poláků.

Březen 1940
NKVD zřizuje v Pavliščevě Boru přechodný tábor, v němž je umístěno 448 zajatců z táborů ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově. Později jsou převezení do tábora v Grjazovci. Z něho se v roce 1941 dostanou na svobodu a podají svá svědectví o likvidaci táborů. Dodnes není jasné, proč byl tábor v Grjazovci zřízen, ale díky výpovědím jeho vězňů bylo možno snáze objasnit osud zbývajících zajatců.

05. 03. 1940
Lidový komisař vnitra SSSR Lavrentij Pavlovič Berija předal Stalinovi spis č. 794/B, ve kterém definuje polské zajatce jako zatvrzelé odpůrce sovětského systému, bez možnosti nápravy. Konstatuje, že NKVD považuje za nežádoucí, aby se tito prominentní váleční zajatci, nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec, vrátili domů. Navrhuje řešení speciálním způsobem, použití nejvyššího možného trestu proti výše uvedeným – popravu zastřelením.

Tentýž den, zasedání politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu podpisem Stalina a všech vysokých členů vedení (Berija, Kaganovič, Kalinin, Molotov, Vorošilov) rozhodlo, že se zhruba 26 000 polských nepřátel má podrobit nejvyššímu trestu. Tímto usnesením bylo rozhodnuto o osudu 15 000 polských důstojníků, pohraničníků, příslušníků rozvědky a kontrarozvědky, četníků, policistů a pracovníků vězeňské služby držených ve zmíněných táborech. Dalších 11 000 Poláků, kteří byli ve věznicích a táborech po celém pásu západní části Sovětského svazu, už však nebyli jen vojáci. Šlo o osadníky, velkostatkáře, různé podnikatele, kněze a příslušníky inteligence.

Morbidní plán vyhlazení tisíců nevinných lidí byl schválen. NKVD mohla zahájit dle svého žargonu „mokrou práci“… Čili kruté vraždění. Dle svých plánů mělo být během pěti týdnů vše hotovo – nikdo nepřežije, žádní očití svědci.

Tato chladně vykalkulovaná a bezcitně provedená masová vražda měla za cíl nejen likvidaci důstojnického sboru polské armády, ale měla rovněž zasadit těžkou ránu polské inteligenci. Právě likvidace těchto složek národa – jeho elity – odstranila velkou část lidí, kteří mohli v budoucnu stát v čele boje za svobodu a nezávislost své vlasti.
Duben-květen 1940
Postupná likvidace zajateckých táborů. Od začátku dubna do poloviny května 1940 byli zajatci vyváženi z táborů a popravováni. Pro účely poprav byl vymyšlen velmi jednoduchý, ale do detailu propracovaný způsob: zajatci udržování v naději na repatriaci, byli po skupinách několika stovek osob přepravováni přísně střeženými transporty z jednotlivých táborů na místa tajných poprav – do nejbližších věznic v sídlech oblastních správ NKVD. Ve sklepeních věznic už měli kati zmechanizované způsoby vraždění odzkoušené ještě z let velkého teroru.

03. 04. 1940
Začala likvidace tábora v Kozelsku, první skupina 62 důstojníků z Kozelska je deportována do Katyňe, o dva dny později začíná likvidace táborů v Starobělsku a Ostaškově.

Kozelsk
4 410 zajatců z tábora v Kozelsku je zavražděno v katyňském lese u Smolenska. Přísně střežené transporty byly vypravovány v období od 3. dubna do 12. května. Z nádraží byli důstojníci převáženi autobusem na místo vraždy, tam jim nad připravenými doly byly svázány ruce za zády a ránou do krku nebo v týl byli popraveni ranou z německých pistolí Walther ráže 7,65 mm. Některé oběti byly dobíjeny čtyřhrannými ruskými bodáky. Když chtěl někdo odporovat, přehodil mu popravčí přes hlavu kabát, podvázal jej pod krkem a takto zahaleného kápí jej odvedl k jámě. Ostatním se musel naskytnout hrůzostrašný pohled. V širokých, hlubokých jámách leželi jejich kolegové. Po tělech šlapaly popravčí čety, smýkaly jimi a brodily se krví jako řezníci na jatkách… Je velmi pravděpodobné, že část zajatců byla ale zavražděna ve sklepeních věznice obvodního sídla NKVD ve Smolensku. Svědčí o tom fakt, že v některých hromadných hrobech byly oběti uloženy jinak než v ostatních. Byly systematicky naskládány tváří dolů vedle sebe, což svědčí o posmrtném ukládání obětí.

atd. – další v odkazu

Nakonec jeden citát z Wajdova filmu Katyň – holdu tisícům zavražděným: „Hitler slibuje tisíciletou říši, komunismus je na věčné časy, to vyjde nastejno“. A já dodávám – díky bohu se obojí naštěstí nedožilo ani sta let.

Ač se o tom za bývalého režimu neučilo, i v Sovětském svazu byly zřizovány koncentrační tábory (jako v Německu) a do nich byli sváženi a v nich likvidováni ´nepřátelé´ sovětského státu.
Hlavní rozdíl mezi Hitlerem a Stalinem a jimi vytvořenými společnostmi byl ve výsledku WW II (poražený-vítěz), jinak si byli velmi podobní…

Těch 400 km to je od současných hranic Polska. Podívej se na nějakou soudobou mapu. V třicátých letech bylo Polsko o několik stovek km východněji, než leží dnes. Velké oblasti vý chodního Polska zabral SSSR, Polsko dostalo oplátkou část území Německa.

Jednalo se o zajatce, kteří se dostali do sovětského zajetí po sovětském útoku na východní část Polska ze dne17.9.1939, který proběhl poté, co západní část obsadilo nacistické Německo, v té době sovětský spojenec.