Jak se vypořádat při rozchodu?

Tady se přikláním k názoru Ivzez. Možná bych byl ještě o něco přísnější. Podle mně vedli v dané době společnou domácnost a na nějakou polovinu splátek bych se v daném případě víte co. Předpokládám, že to děcko kvůli kterému byla žena na mateřské je jeho, takže zkrátka společná domácnost se vším všudy. Pokud je ona na mateřské, nemá šanci na výdělek a je to i jeho „vinou“. Ještě bych zohlednil podmínky hypotéky… Při 30 letém rozvržení splátek bych splátky opravdu dal na roveň běžnému nájemnému. Pokud spláceli výrazně rychleji, část by se dala považovat čistě za příspěvek na pořízení a z toho by podle mně mohl dostat polovinu zpět. Stejně jako všechny prachy které dal do koupě ze svého.

Pokud dělali nějakou větší údržbu, dá se mluvit o zhodnocení které provedl partner. Pokud ne, náklady na údržbu teprve přijdou a jsou to náklady které se hromadili v době kdy tam bydlel a dopadnou později na ženu. Důvod navíc proč splátky přirovnat k „nájemnému“ – součástí nájemného je zpravidla i fond oprav.

Ideální řešení nejspíš neexistuje. Jediné skoro ideální řešení je pokud se partneři dokáží sami dohodnout tak aby oba byli relativně spokojeni. (Na naši vizi spravedlnosti by se v takovém případě mohli zvysoka…)

Pokud jsou rozhádaní, tak by mělo být jasné, za co kolik komu kdo platí. Vyrovnání se pak může skládat z mnoha položek, na kterých budou schopni se dohodnout. Myslím, že na položkách, kolik by zaplatil jinde či peníze zhodnotil jinde se nedohodnou.

Také si myslím, že se spíše nedohodnou.

Ale podle mne by nebylo v pořádku, kdyby obdržel vše, co do koupě bytu vložil. I on v něm bydlel, „přispěl“ k jeho opotřebení, …

Z otázky není zřejmé, jestli byt opotřebením znehodnotil nebo nějakými úpravami zhodnotil. Proto si myslím, že by v jedné položce měl dostat vše, co do toho vložil a následně v dalších položkách by si měli vzájemně vyrovnat ostatní pohledávky, aby bylo i do budoucna jasné, co kdo komu za co zaplatil.