Jak se vyrovnat s těžkou nemocí v blízké rodině?

Tady je každá rada drahá, Deli.
Chápu Tvojí bezmoc … nemůžeš pořádně nic dělat, myslíš na tatínka.
Babička mého přítele má také rakovinu – jednou je to lepší, pak zase horší – ale z dlouhodobého hlediska je na tom opravdu špatně. Mám to na plicích, skoro v celém břiše – nevím, zda jí to už řekli (myslí si že má jen těžkou chřipku), posledně byla hospitalizovaná asi před měsícem, tam jí to měli říct, ale zatím nevím, jak to je. Je to hrozné – dívat se na někoho, kdo může každou chvilkou zemřít =(. To je na tom to nejhorší – může tu být ještě rok, ale třeba už jen hodinu – to, že to nevíme přesně je opravdu trápení. Chceš tomu člověku pomoct, ale nevíš jak – ani to nejde s touto nemocí =( … radu asi nemám – zkus se věnovat hodně dětem, zahrádce, jezdi za tatínkem, ale ne na dlouho … třeba jen na 2-hodinovou návštěvu … říkej si, jaký třeba hezký život měl, co všechno stihnul … posílám mnoho sil!

Snad nebude vadit, když ti budu tykat – asi se mi tak bude vyprávět líp.

Čím teď procházíš ty, my si zakusili před 10 lety. Taťka byl zedník, svou profesi miloval – v práci trávil většinu dne. Nebyl den, aby nepřišel dom a nestěžoval si na bolavý záda nebo klouby. Dopoval se ibuprofenem, bral je jako lentilky. Jednou kolem vánoc ale uznal, že ta bolest už není normální – a rozhodl se hned po svátcích zajít k doktorce. V lednu se roztočil šílený kolotoč vyšetření a testů. Diagnóza: Grawitzův tumor. Věci nabraly neuvěřitelný spád: v lednu byla stanovena diagnoza, v červnu už byl taťka pryč. To, co bylo mezi tím, bych nepřála zažít ani tomu největšímu nepříteli. Přesně jak píšeš ty: před nemocí to byl veselý chlap plný síly, nemoc z něj udělala jeho vlastní stín. Nejhorší na tom bylo, že nám děckám nechtěl nikdo nic říct. Mě bylo 16, bráchům 18 a 12. Ani taťka, ani mamka nás nechtěli zatěžovat víc než bylo nutný. Ten život v nevědomosti byl šílený, spoustu detailů jsem se od mamky dovídala postupně až po taťkově smrti.
Bylo hrozný pozorovat, jak taťka po nocích studuje lékařský zprávy a snaží se z nich vydedukovat, jak na tom je. Byly chvíle, kdy byl plný energie a odhodlání bojovat..a z toho seděl schoulený v křesle a brečel. Nikdy předtím jsem ho brečet neviděla. A taky měl chvíle, kdy byl protivný na všechny kolem. Mám v paměti jeded zážitek. Šli jsme ho navštívit do nemocnice. Byl už tak zesláblý, že ho mamka musela ven do parku vyvézt na vozíku. Když jsme chtěli vlézt do výtahu, nějak se šprajcnuly kolečka a mamka se tam s tím vozíkem motala a nemohla se pohnout z místa. Taťka po ní hnusně vyjel a já zůstala zaraženě zírat – takhle jsem ho ještě neznala. V parku si pak chtěl zapálit cigaretu, ale už ani ten zapalovač pořádně v ruce neudržel. Mamka mu chtěla cígo připálit, nějak jí to nešlo – a vysloužila si za to další sprdung. To už na mě bylo moc. Tehdy se ve mě něco zlomilo a přestala jsem za taťkou do nemocnice chodit. Dneska toho lituju. Za prvý mě mrzí, že jsem v tom mamku nechala samotnou – bylo to ode mě sobecký. I pro ni to bylo náročný – vlastně náročnější než pro kohokoliv jinýho. Myslím, že by naši podporu uvítala. Jsem kráva, no :((
A dneska už taky vím, že ať byl taťka sebeprotivnější, nebyla to jeho vina. To ta zas*aná nemoc z něj udělala takovýho hulváta. Kdybych mohla vrátit čas, dneska bych se snažila být lepší dcera. Chodila bych za ním do poslední chvíle, urážky bych pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vím, že by to nebylo lehký, ale snažila bych se.

Nevím, co ti Deli poradit. Ale jestli můžu říct svůj názor – neopouštějte tátu. Choďte za ním co nějčastěji to jen jde a snažte se mu jeho poslední chvilky zpřijemnit na maximum. Když si uvědomíš, že každá chvilka může být ta poslední, nějaký ten slovní útok jde skousnout. Nevím, jak starý máš děti, ale je fakt, že v dětským věku se těžko chápe, proč je děda najednou tak zlý. Pokud jsou teda ty slovní útoky na denním pořádku, přestaň s sebou děti brát a k tátovi choď jen sama, s manželem. Pro tvoje děti bude stejně lepší, když si budou dědu pamatovat jako milujícího veselýho chlapíka – a ne jako hrubiánskou trosku.
Já to tak měla podobně. Když taťka umřel, naposledy jsem ho viděla 2 nebo 3 týdny předtím. Dost se prý mezitím změnil, hlavně fyzicky zchátral. Když byl potom pohřeb, ptali se nás, jestli se na něj chceme jít ještě podívat, než zatlučou rakev. Mamka šla, starší brácha taky. Já to nedokázala – a zřejmě jsem udělala dobře. Mamka dneska říká, že to byl strašný pohled..a že by možná bylo lepší, kdyby se na něj tehdy dívat nešla. Prý ho má pořád před očima a už nadosmrti mít bude.
To já si ho aspoň pamatuju tak, jak jsem ho znala celý život. Čas mi postupně z paměti smazal všechno to ošklivý, co bylo..a zůstala jenom hezká vzpomínka na tátu, co byl sice vzekloun, ale v jádru byl vlastně dobrák a udělal by pro nás první poslední.
Asi jsem ti moc nepomohla, ale v této situaci se ani pomoct nedá. Co teď řeknu, bude drsný, ale je to pravda: vysvobozením bude až tátova smrt. Vysvobozením pro vás všechny. Sama píšeš, že smrt je nevyhnutelná. Pak se asi dá říct: už aby přišla… :(((

Přeju vám všem hodně síly

Já vám rozumím,je to těžké vím co prožíváte je to blízká osoba taťka,už je sám sebou nešťastný trápi se proto se mění,nechce vás zatěžovat protože vás miluje,ubližu­je,trápi se a trápi vás všechny,ta nemoc příjde a neptá se chceš mě jsem tady a všechno je jinač,věřte že to nebyla náhoda že chtěl být s vámi pár dnů,naučte se odpouštět jde to.

Zdroj: žolík

Toto je vždycky hrozně těžké téma a ještě smutnější realita. Prožili jsme si něco podobného, teta mojí babičky měla rakovinu plic. Nikdy nekouřila, žila a stravovala se zdravě. S tímto žila 6 let, měla bolesti, každou cvhíli v nemocnici, ale užvíala si života do konce, jezdila na dovolenou s přáteli. Občas zajela za babičkou – její sestra a protože je velmi hodná žena, ta to odnášela ze všech nejvíc. Tak půl roku před koncem to teta cítila a moc se změnila povahově, trpěla a nechtěla ubližovat – jen její sestře. Všichni se snažili ji vše ulehčit, ale zanechalo to v nás hrozně divný pocit. Člověk stárne a nidky nevíte jak jednou na tom člověk bude sám. Stáří i přes perfektní rodinu je v dnešní době hrozně těžká. Všem hlavu vzhůru snad bude v naší republice časem lépe a to stáří a nemoci budeme snášet lépe.