Jak ve středověku, starověku a celkově dřív, obchodníci zařizovali, aby se v jejich stáncích nekazilo maso?

Filip84

aliendrone mne navedl na sovětské prodejny potravin! To byl „příběh“!

Jo, za Stalina to fungovalo, protože kdo šidil, tak nebydlel ve vlastním bytě, ale bydlel tam, kde je chladno, a to dlouho, protože, samozřejmě, nebyl odsouzen za šmelinu, ale za přípravu atentátu na soudruha Stalina, a za antisovětskou propagandu k tomu dostal 10 let navrch (to byly tabulky trestů, a za antisovětskou propagandu bylo 10 let). A protože nikdo nechtěl bydlet tam, kde je chladno, tak raději nešidil.

No, ano, ale život není krásný, a tak jednoho ne/krásného dne i soudruh Stalin ležel v mauzoleu vedle soudruha V.I.L. A pak už to bylo pomalu, ale jistě, horší, a „grády“ to dostalo za soudruha Brezhneva. Já jsem četl, kdysi, vzpomínky jednoho studenta, kterak si přivydělával, za rané Gorbatschevovy éry, v jedněch nejmenovaných potravinách na nejmenovaném sídlišti v nejmenovaném provinčním městě Ruské sovětské socialistické federativní republiky:

Ten ne/systém fungoval takto: všeho bylo dost. Maso bylo, máslo bylo, vodka stolichnaya byla, uherské salámy chodily, v létě melouny, v zimě mandarinky. Jenže: co by z toho měla soudružka vedoucí, kdyby to soudružky prodavačky prodaly na prodejně „normálně“ za ruble a kopiejky? No, nic. No, právě! Takže, fungovalo to podle tohoto mustru:

Soudružka vedoucí byla na práci v obchodě kvalifikována správnou rudou knížkou. Nosila bílý plášť a kšeftu absolutně nerozuměla. Takže, ve kšeftě byl neskutečný bordel, potkani, švábi, ona tam stejně nikdy nechodila. Taky na krámě byla, běžně, k dostání březová šťáva (=voda s cukrem) v 3.0 l kanystrech, rajčatová šťáva v 2.0 l sklenicích, pak obrovské kostky margarinu (ze kterého soudružky prodavačky odřezávaly soudruhem kupujícím požadovaný kousek rezavou a špinavou drátovou pilkou), a pak konservy tzv. mořského zelí, které prý bylo velmi zdravé. A podobné věci. Ale k jídlu nic, jídlo se nedalo koupit, jídlo se muselo sehnat.

Takže, příběh prvý: mandarinky. Měl být Nový Rok, ze Sibiře měl přijet na soudružskou návštěvu soudruh Ded Moroz, a tak vůbec, tak na krám došly mandarinky: 35,000 kg. Officiálně se měly prodávat pouze veteránům a invalidům Velké vlastenecké války, kterých připadalo, na ten krám, 70,100, takže na jednoho vycházelo úchvatných 350 kg mandarinek. Ale, podle stranické direktivy, se jednomu veteránovi smělo prodat pouze 5 kg mandarinek.

Ty mandarinky došly v 12 kg bedýnkách (jestli jste někdy viděli mandarinky v krabici, či bedýnce, v obchodě, tak dnes mandarinky chodí v 5, nebo 10, kg krabicích, nejčastěji – pro srovnání), a věřte, že 35,000 kg mandarinek v 12 kg bedýnkách je opravdu, opravdu hodně bedýnek. A hodně mandarinek!

Soudružka vedoucí rozhodla, že se mandarinky prodávat nebudou. On, jako brigádník, musel ty mandarinky vyskládat do skladu, který jich byl doslova plný. A zakázala i zaměstnancům, aby si brali mandarinky domů. No jistě, byla to kráva nebeská, protože ona si nedokázala představit, co to je 35t mandarinek!

Teďka, jak byl těch mandarinek plný krám, tak ta mandarinková vůně se linula celým rajónem, i když byla zima, to prostě nešlo ututlat. Když se za pár dní vůně změnila na zápach (já tomu říkám „cytryny na zeleno-bílo“, pod pojem „cytryn“ subsumuju všecky citrusy, včetně pomela a limety, museli byste to vidět a cítit, jak to vypadá, „když se podaří, co podařit se má“, a třeba 1/4 palety „cytrynů“ je „na zeleno-bílo“, ne tak, když jich je 35t „na zeleno-bílo“ /je to podle Vieta, který prodával „veřové na kiselo-sladkó“/), a to, konečně, chefová dala Befehl a mandarinky se mohly prodávat – ale jenom „známým“: milicionářům, hasičům, úředníkům hygienického dozoru, lékařům, stomatologům, „zvláštním“ lidem, dobře oblečeným lidem nejasných professí, třídním učitelům dětí známých soudružky vedoucí, atp. Prodávalo se jim to přes rampu (jako všecko, co se v obchodě neprodávalo, ale shánělo), a všichni odcházeli s balíčkem z novin, aby nebylo vidět, co v něm je. Tímto způsobem se prodalo 12t, pořád ale zbývalo 23t mandarinek!

Tak soudružka vedoucí, milostivě, povolila prodej mandarinek těm, kterým byly, původně určeny: invalidům a veteránům Velké vlastenecké války, a to v povoleném množství: 5 kg na osobu. Prodalo se 500 kg. Pak, ještě, povolila, aby si každý zaměstnanec obchodu vzal 5 kg, takže ubylo 150 kg. Do prodeje běžným občanům!? Nikdy!!!

Pár dnů před Silvestrem se smrad změnil na opravdu nesnesitelný zápach. Mandarinky byly bílé, zelené, míčky, které praskaly (já tomu říkám, že „cytrynům praskla voda“), no a ten sliz z nich stékal ve skladu pod nohy, takže tam museli zaměstnanci chodit v gumákách, a ten sliz dosahoval skoro po kotníky, takže to i hodně klouzalo. Uklízet to nemělo smysl, ono skoro 23t mandarinek toho slizu vyrobilo do dalšího dne zase stejné množství. A tak se soudružka vedoucí uvolila, že se mandarinky pustí do přímého prodeje.

Akorát už se neprodávaly, jak měly, za SUR 3.50 / kg, ale za SUR 0.35, jako „výprodej na kompot“. A těch 23t se prodalo během půl dne!

Příběh druhý: maso.

Maso na krámě nikdy nebylo. Ne, že by nedorazilo, ono dorazilo, ale nikdy na krám nešlo – aby si řadoví občané, náhodou, nezvykli a nechtěli kupovat ještě maso! Beztak jenom otravují, furt něco chtějí, a ještě si stěžují, a vlastně zdržují od práce. Jedinou výjimkou byla „polévková směs“, a i k té se dostat bylo pro řadového sovětského občana výhrou! Když chtěl maso? V Moskvě se maso dalo – když měl člověk štěstí – i normálně koupit, takže nebylo výjimečné, že si ho tam létali občané nakoupit 2,000 km letadlem.

Tak ten skladník na brigádu dostal za úkol jít „nasekat“ maso, protože přijdou „interessanti“ (viz. výše), tak aby je bylo čím „pohostit“. Tak šel do chladničky, kde ze stropu visely celé půlky. Tak musel tu půlku sundat, uprostřed cimry stál špalek se sekerou, na tu tu ledovou půlku položit, jednou rukou držet a sekerou nasekat. Samozřejmě, že kusy masa a kostí se válely všude po špinavé podlaze! To nevadilo: to se posbíralo, zabalilo do novin a prodalo, jako „polévková směs“.

Občas, ale opravdu občas, dorazily slepice: hubené, namodralé, s hřebínky potaženými pergamenovým papírem. Ty se, samozřejmě, na krám nedostaly: prodávaly se přes rampu, a protože „interessanti“ hlavy nechtěli (z pařátů se dá udělat sulc, ale z hlav opravdu nic), tak se ty jejich hlavy, potom, válely všude kolem po rajónu a rvali se o ně toulaví psi.

Jestli je to všecko pravda, samozřejmě, nemám jak ověřit: je to orální pramen. Ale je to asi více, než pravděpodobné, že to tak asi, zhruba, nějak bylo. 🙂

Filip84

Prosím Tě, pokud se chceš bavit o historii na bulvární úrovni, že jsi něco viděl ve filmech, či hrách, tak se bav, ale s někým jiným, ano? Žádný problém s tím nemám, ale já na této úrovni vést diskurs nehodlám.

Pokud jsi z mého postu nepochopil, proč by bylo lepší, byl-li bys z vesnice, bohužel, s tím nic nezmohu. Komu není shůry dáno, apatyce nekoupí.

dgfdgf

Já jsem jenom chtěl říct, a řekl jsem to špatně, že mi ve filmech takovýhle nerealistický věci vaděj. Nechtěl jsem Vás znechutit.

Filip84

Když uvážíš, že první „moderní“ cesty začal stavět až Karel VI., a ve větším až Marie Terezie, a že středověké cesty, pokud vůbec nějaké byly, byly nezarostlý pás uprostřed lesa, který se na mokrých místech zpevňoval trámy (byla doba dřevěná), tak ani není moc nějak reálné, jak by se to maso dopravovalo z místa A do místa B, aby se nezkazilo.

Měšťané nebyli nějaká vzdělaná elita, byli to koncesovaní řemeslníci: jeden švec, druhý krejčíř, třetí třeba řezník. Měšťanský dům (však pořád stojí) měl dole krám, nebo dílnu a krám, a nahoře se bydlelo. Cechy a konfese byly k ochraně těch řemeslníků, protože neměli-li by monopol, no tak by se ale neuživili. Takže, aby mohl někdo, dejme tomu, si postavit na tržišti stůl, rozložit na něj vepřové a prodávat, tak by musel být členem cechu řeznického a mít koncesi pro dané místo. Tu by nedostal, protože v tom městě bylo dalších několik mistrů cechu řeznického.

Ono to fungovalo: venkov dodával maso, mléko, zeleninu, dřevo, a za peníze si nakoupil co potřeboval: hřebíky, skleněné tabulky, nějaké ty boty, sukno atp.

Hygiena byl pojem naprosto neznámý, mikroorganismy jakbysmet, takže o tom, že by nikdo nekoupil zkažené maso, si nedělej illuse. Koupil. Ještě Rettigová popisuje, kterak připravit maso vzhledu a pachu nevábného, a to už jsme „včera“. Muselo se to zvíře sníst celé: kůže vyčinit, maso sníst, kopyta, paznehty a kosti vyškvařit na klíh. Tak to prostě bylo, to až my si můžeme dovolit ten „luxus“ plýtvání.