Jak vypadal či vypadá váš dětský pokojíček?

Pořád v něm ještě sedím. Bohužel hračky už tu nemám. Chybí mi lego, seva a technik. Dále dřevěné kostky ze kterých jsem stavěl katedrály a pak a pak je nadšeně bořil. Pak přišla éra počítače, která mě postupně vzala ty návyky s hračkami a vystřídaly je počítačové hry a s nimi i vysedávání u pc. A teď zpět k tématu. Měl jsem do jistého věku pokoj se ségrou a zezačátku tam byla harmonie, ale časem jsme měli svoje pevné území přes které se němělo chodit. Psací stůl, skříně a hromady dinosaurů a vojáčků vyskládaných na poličkách. Spousta plakátů z počítačových her a filmů. I tak jsem v pokoji trávil málo času a většinou pořád lítal po venku. Postel jsem měl v pokoji vedle a ségra taky, jenže časem mi začalo vadit její chrápaní a tak jsem si prosazoval požadavek, aby se mi postel dala do pokoje a místnost s postelemi vedle byla jako její pokoj. Světe div se, ale klaplo to a pár let to dobře fungovalo. Čas však nečeká a nyní už žije v Německu s přítelem a já tu dřepím sám jako starý mládenec, ale zase mám soukromí, takže můžu holkám ukazovat tvrdost postele. :)
PS: Lidi zkuste oskenovat nějaké staré fotky a poslat odkaz na obrázek ať se dostaví nostalgie. :)

Asi pětkrát jsme se v mém dětství stěhovali, takže popíšu jen ty poslední dva – ostatní už nemám v paměti… Původně poměrně velká místnost s parketami (dodnes si pamatuju ten specifický zvuk, jak vrzaly…), kobercem, dvěma velkými šatními skříněmi, piánem (na něj hrála až o deset let později sestra), košem plným hraček a kusem nábytku (skříňkou) plným her, knih a stavebnic. Nabízel výhled na kurník, každé ráno mě budily slepice svým kdákáním…
V pubertě jsem to vyhmát: krátce před narozením sestry se předělala poslední zbývající půdní místnost (celý byt byl vlastně původně půda) na její pokojíček, ale sotva byl hotový, usoudili jsme s rodiči, že z různých důvodů bude lepší, když jí přenechám ten svůj a půjdu do jejího (byl o mnoho menší – už dávno jsem nepotřeboval tolik prostoru; nabízel větší soukromí, které jsem v pubertě naopak potřeboval – nebyl totiž průchozí; a v neposlední řadě onen průchozí budoucí sestřin pokoj strategicky sousedil s koupelnou, takže nabízel velmi praktické házení počuraných plín z přebalovacího stolu rovnou do koše v koupelně). Maminka, která se do něj přestěhovala spolu se sestrou, ovšem nebyla nadšená z oněch slepic – každé ráno jsem skrz stěnu slýchal naštvané hlášky typu „já tam hodim granát“ :{D>
Bylo to krásné prostředí. I výhled krásnější – už ne do kurníku, nýbrž do zeleně veliké zahrady. Po stěnách obrazy, většinu z nichž malovala maminka v těhotenství podle starých čínských mistrů – a taky jeden obraz ode mě (malba ibišku, v níž jsem zúročil veškeré zkušenosti z výtvarné školy. Prý byl jak od Maneta :{D>); ze stropu visela čínská slaměná dekorace s mušlemi na provázcích, kterých když jste se dotkli, zavadily o sebe a vydaly líbezný zvuk. No a polovinu pokoje zabírala ohromná postel, kam se lezlo po žebříku, tudíž nabízela v případě potřeby soukromí naprosté. Bylo to moje malé království, na nějž dodnes vzpomínám. Z toho žebříku jsem jednou v noci spadl a uhodil se do hlavy – nic vážného, zaspal jsem to. Každopádně na tento pokoj nikdy nezapomenu. Lásku k němu jsem jednoho dne upřímně vyjádřil slohovou prací, za niž jsem právem sklidil podtrženou jedničku – to je tak, když se něco píše s láskou. Dodnes bych na něj byl s nostalgií vzpomínal, kdybych už byl nevěděl o nepříjemných rodinných okolnostech, které jeho stavbě předcházely.

Dodnes pamatuju svoji ironickou hlášku nad mamčiným fotoalbem pod fotkou tohoto pokoje, který měl být původně sestřin: „Pokojíček už je připravený…“
… a já na to: „Ale uplně pro někoho jinýho…“ :{D>

Upravil/a: quentos

neměl jsem žádný

Nadherne. Tatka vykouzlil z obyvaku, ktery mel dve okna, z toho jedno balkonove obyvak + detsky pokoj. Ten byl sice mini, ale zajimave, co vse se do nej veslo. Postele byly poschodove, ale kolmo k sobe a cela konstrukce byla kovova a spojena vcetne policek, drzaku na dva kvetinace + zebrik. Ja spala nahore. A do te steny, ktera oddelovala obyvak s pokojickem, se dalo pichat spendlikem, coz bylo skvele misto pro nase obrazky, plakaty s nasimi idoly. Nechybela knihovnicke, totez kovova konstrukce s policemi a dvema skrinkami na knihy. A z druhe strany postele pracovni stul a velkym drevenym otacecim kreslem. A to vse natreno na cerveno. To vite holky… a dost sneni… Nebudu rozepisovat hracky atd. Kazdy ma vzpominky na ten svuj nejhezci pokojicek 🙂 a kdo ho nemohl mit, tak mel nejaky hezky koutek v obyvaku a nebo u babicky …

Upravil/a: yuko

Jo,jo – můj pokojíček....­.............
Co jsme se v něm navyváděli skopičin a alotrií.
I s mým věrným kámošem – plyšovým méďou.........

http://www.jpeg­.cz/images/2016/06/­22/Y4qfs.jpg

Nikdy jsem si na pořádek nepotrpěl,ale vždy jsem našel to,co jsem potřeboval.
Fakt je,že by občas bylo nutné utřít prach.

Upravil/a: fcoop

Žádný, spal jsem v obýváku na gauči, kde mi rodiče celý večer kouřili. Hračky? Jednoho angličáka na kterého jsem si vydělal roznášením pošty. Když vidí kolik hraček mají dnes děti a jak si jich neváží, tak je mi zle.

Velké okno, psací stůl, válenda, velká vestavěná skříň, židle křesílko, ještě lampové radio. Několik obrázků a to bylo tak asi všechno.

Měli jsme pokoj společný s bráchou,byla tam spousta angličáků,později v 15.-16.letech začal brácha lepit motorky a já kamiony.Na stěnách byla spousta plakátů metalových kapel,metal posloucháme oba dodnes:-)

Díky několikerému stěhování mi symbolizuje můj pokoj jen nábytek – skříň s nástavcem a TV stolek (socialistické super značky Universal), válenda s kvalitní bambusovou rohoží na zeď, pérovací židle a zelený nezničitelný koberec z jakéhosi neznámého umělého materiálu. O rok mladší sestra měla totožný nábytek (jen židli měla jinou), asi proto, abychom si nezáviděli. TV stolek měl výhodné rozměry, že jsem ho mohl používal jako svůj osobní stolek. Plakáty a fotky jsme měli povoleno lepit pouze dovnitř skříně. Na nějaké citové vazby či zážitky si v souvislosti s dětským pokojem opravdu nevzpomínám…

Upravil/a: quentos

Já žádný pokojíček neměla. Toužila jsem mít trochu soukromí oddělením části ložnice, ale bylo jen jedno okno a ještě tam byly dveře do koupelny. Proto moje děti měly pokojíčky každý svůj a hodně brzy. Mělo to spoustu výhod pro ně i pro mě – chodila jsem tam jen větrat.

Já jsem taky nikdy vlastní pokojíček neměl, tak jsem využíval obývák. Skoro do každého prostoru jezdil plechový vláček na klíček, koleje byly doslova všude (k nemalé radosti rodičů). Ale naučili mě po sobě hračky uklízet, jinak jsem se nesměl dívat na kačera Donalda v televizi. To byl pro mně největší trest.

žádnej sem neměl

U mých dětí se pokojíček měnil asi každé 2 roky, jak šly do puberty, tak musely zmizet všechny dětské motivy a teď vpadá tak formálně, že připomíná spíš kancelář něž pokojík :). Minulý rok už byla snad poslední přeměna, na aukru sem sehnal nábytek, na http://garol.cz/ nové garnýže a už nechci dětský pokoj ani vidět :)

Muj detsky pokojik byl vymalovany na ruzovo, mela jsem starou komunistickou valendu starou 20 let, koberec se vzory , psaci stul a nabytek ve svetle modre barve a vsude byli medvidci a panenky. Nikdy jsem tam nespala, byla jsem srabik a radsi jsem spala s rodici. Museli mit radost 🙂

Psal se rok 1965 a do rodiny o čtyřech členech, kteří šťastně obývali 2+1 bez výtahu se narodila holčička.Kontrolní otázka : Jakou barvu měla výmalba jejího pokojíčku?

Já mám 3 letého syna, takže má v pokoji spoustu hraček a plyšáku. Prostě klasický dětský pokoj. Pokoj jsme mu vybírali z https://www.hmna­bytek.cz/detsky-nabytek/ , kde jsme koupili celou sestavu, aby měl všechno hezky sladěný.

Můj dětský pokoj je stále krásný a plný hraček, ale to jen proto, jelikož to je teď pokoj mého syna. Bydlíme totiž v mém rodném domě a dětský pokoj je stále ve stejné místnosti. Z mého dětství tam již nic není, ale život jde dál a můj syn si vybral i dekorace do dětského pokoje ze stránek https://www.dre­amboutique.cz/de­korace-do-detskeho-pokoje/.