da ny

Pojmy slov jsou dané.
V zásadě, ani v praxi, žádný rozdíl nevidím. „vládu v rukou má vždy lid.“ 😉
V DNEŠNÍ demokratické ČR existuje cenzura (jako za Rakouska – Uherska, za první republiky, jako v 50. letech po válce, zčásti jako v době ČSSR a jako dnes).
Vzhledem k dosahu západních vysílačů /rozhlas a TV) v pohraničí, nemohli „vymýt“ komunisté Čechům hlavy dostatečně/podle představ.
DNES se to a ovlivňování atmosféry , vládnoucí u národa, daří současným politikům (ČR), za pomoci novinářů/médií, často velmi úspěšně. Cenzura kvete, dezinformace číhá všude. Dehonestace osob je i v české demokracii běžná, výhrůžky a zastrašování také. (!)
Vládnou mocní, dějiny psali a páší mocnáři. Lidé žijí své životy v přirozených sinusoidách (jednou dole, jednou nahoře), napříč, každou dobou. Tu a tam je někdy, někde ti „mocní“, nechají povyskočit od země. Povolí uzdu. Jindy utáhnou opasek a je i vysoko do žlabu.

Je naprosto jedno, jak se republika/stát nazývá (lidová, socialistická, demokratická)

Kamarádka nedávno „vysvětlovala“ svému dospělému synovi, co jí přinesla demokracie a rok 1989.
Jak vnímala Sametovou revoluci. V 18 letech je „nahnali“ (škola v Ústí n/Labem, s klíčema v rukou na náměstí. Rok před maturitou bylo všechno špatně. Vyházeli dobré i kvalitní učitele, Přišli (vrátili se) tio „ukřivdění“ a další, nezkušené rychlokvašky. Bylo třeba „natlouci do hlavy“ nová díla, do té doby neznámých či „zakázaných“ autorů. Hlavně Havla (studenti těm jeho hrám nerozuměli). Po amnestii se bály děvčata jezdit večerními vlaky domů, na víkend (internát SŠ se zavíral). Průvodčí nahnali dívky do prvního vagonu. Ten zamkli a otevřeli jen ve vybraných stanicích, pro výstup. České dráhy „chránily mládež“, před obtěžováním, napadáním ze strany vypuštěných kriminálních živlů, v uzamčených vagonech.

Upravil/a: da ny

4Kdo udělil odpovědi palec? aliendrone, elkon, Ametyst, schranka před 689 dny

0 Nominace Nahlásit

aliendrone

V zásadě je rozdíl mezi lidovou (či lidově demokratickou) a socialistickou republikou jen nominální, prakticky je to TOTÉŽ (jistěže bych dokázal rozepsat podrobnosti, ale PROČ, když jsou tak bezvýznamné). Jde o autoritativní státní formu (FAKTICKOU vládu jedné strany [či STRANY, chceš-li 😉 ]), jakkoliv se mohou vyskytovat i JINÉ, tyto ovšem jen v roli reálně bezmocného komparsu). 😕

Pro demokratickou republiku je charakteristická pluralita (vícero navzájem si konkurujících politických stran/uskupení).

Hele, je to JEN ŽVANĚNÍ. Východní Němci měli také „demokratickou republiku“ (DDR) a stejně to byl bolševismus. Není to o názvech, venkoncem i socialismus se honosil svojí „demokratičností“ (ROFL!), podobně jako dnešní demokracie se chvástá „svobodami“ a „občanskými právy“. NJN, jenže když padne kosa na kámen, tak zjistíš, že OBOJE jsou jen propagandistické PINDY pro tupou a vyjásanou ovčanskou pakáž! 😕

3Kdo udělil odpovědi palec? da ny, Ametyst, schranka před 689 dny

0 Nominace Nahlásit

Filip84

I. Republika.

Res publica, věc veřejná.

V monarchii je, ať už de iure, nebo i de facto, stát považován za vlastnictví nejvyššího lenního pána. Ku příkladu, král Spojeného království je nejvyšším představitelem státu, zdrojem moci zákonodárné, nejvyšším soudcem a vrchním velitelem ozbrojených sil. Jeho pravomoci jsou omezené, zejména Bill of Rights Act 1689, nicméně de iure stále disponuje, ku příkladu, právem vybrat za premiéra jakéhokoli britského občana (takže třeba i loutku, kdyby chtěl), kdykoli svolat parlament a rozpustit parlament, právo (bez odůvodnění, a s konečnou platností) odmítnout královský souhlas s jakýmkoli legislativním aktem House of Parliament, právo (bez odůvodnění, a s konečnou platností) jmenovat jakéhokoli ministra, nebo komukoli kdykoli vyhlásit válku. Král, v souladu se zvykovým právem, tato práva neužívá, ovšem kdyby chtěl, z poddaných budou nevolníci a ani Bill of Rights jim nepomůže.

V republice je stát považován za veřejnou záležitost, je tedy vlastnictvím všech (a tím pádem nikoho, že). Primární instituce nejsou, v republice, obsazovány z projevu vůle panovníka, ale skrze demokracii, oligarchii či diktaturu. Republika nemusí být právním státem, stejně jako absolutní monarchie může být ukázkovým právním státem, tato vlastnost je od formy státního zřízení dokonale a naprosto oddělena, mezi tím, je-li stát právním státem a republikou, či monarchií, není žádná příčinná souvislost.

II. Právní stát.

Arciť materie pojmu právní stát není meritem dotazu, je nutno jí objasnit, poněvadž bez toho by nebylo lze s to na otázku odpovědět holisticky.

Právní stát je takový stát, kde výkon státní moci je podřízen platnému právu, a kde vztah mezi poddaným / občanem a státem je vymezen pomocí positivního práva.

Aby se o státu dalo hovořit jako o právním státu, musí být oddělena moc zákonodárná, soudní a výkonná a každý zásah do práva jednotlivce musí podléhat přezkumu nezávislým tribunálem.

Tedy, ku příkladu, absolutní panovník může jmenovat soudce, ale je-li soudce absolutním panovníkem jmenován, absolutní panovník nesmí disponovat pravomocí soudce odvolat. Buďto je soudce jmenován na ustanovené funkční období, nebo definitivně, z pohledu theorie je to dokonale nepodstatné, a je-li jmenován, odvolat ho může pouze nezávislý tribunál, například stavovský čestný soud, kárný senát, a pokud kárný orgán nesplňuje náležitosti nezávislého tribunálu, jak je chápe právní theorie, musí být jeho závěr přezkoumatelný nezávislým tribunálem.

Výkonná moc musí podléhat přezkumu mocí soudní a každý legislativní akt musí být možné přezkoumat nezávislým tribunálem. Stejně tak opatření exekutivy, která zasahují do individuálně zaručených práv, musí být přezkoumatelná nezávislým tribunálem.

V právním státě není, ku příkladu, přípustné, aby soudce byl zároveň poslancem (což bylo, ku příkladu, běžné v DDR), nebo aby rozhodnutí o pokutě od orgánu vymáhajícího právo (nejčastěji policie) bylo vyloučeno ze soudního přezkumu (běžné v ČSSR, například).

III. Demokracie.

Doslova vláda lidu, nebo lidovláda, jde o formu vlády, v níž o výkonu státní (obecní, okresní, krajské etc. etc.) moci rozhoduje mínění většiny oprávněných občanů.

Demokracie může být realisována přímou formou, občané se sejdou na kopci, několik občanů má projev, občané pak vyjádří svou vůli, třeba tím, že sežerou ty, jejichž projev se jim nelíbil. Taky možnost, taky demokracie. Nebo skrze referendum.

Častěji je však demokracie realisována zastupitelskou formou: občané si volí zástupce, nebo volí volitele, kteří budou volit zástupce (ku příkladu presidentské volby v U. S.). Pak se sejdou ti zvolení zástupci, v obecní radě, okresním národním výboru, senátu, princip je stejný, a podle toho, kolik hlasů který dostal (nebo která strana, možná je jak volba přímo zástupců, tak volba skrze strany, v principu je rozdíl nepodstatný), tak tolik jich tam je, za tu stranu, nebo za to, co deklarovali, že budou prosazovat. No a ti, kterých je víc, tak potom vyhrají při hlasování, logicky.

Aby se demokracie nezvrhla v diktaturu lusy (což bylo třeba za první Francouzské republiky), musí být I. předseda presidia Nejvyššího sovětu / president / konstitučně omezený panovník (v principu je to, kdo to je, dokonale nepodstatné), kdo má právo veta, protože jinak se „shromáždění delegátů“ stane absolutním, kolektivním, monarchou a II. jakékoli rozhodnutí a opatření shromáždění delegátů musí podléhat soudní moci, která je od toho shromáždění delegátů oddělena.

Protože, oproti všelidové představě, že je něco demokratické neznamená, že je to správné, legální, a že to není tyranií. Demokracie může být, typově, naprosto totožnou tyranií, jako je tyranie absolutního monarchy (despoty), a v praxi je tyranie většiny nejhorší tyranií, jakou lidstvo kdy předvedlo. Jistě, protože jedince stačí „klepnout“ (třeba se mu dá vypít vhodný nápoj, nebo uvaří chutný jídlo, nebo tak něco a podobně), většinu neklepneš.

Má-li, tedy, republika v názvu, že je demokratická, neměla by být oligarchická, ku příkladu. Nic víc to neznamená.

IV. Lidová demokracie.

Stát, který se buďto sám nazývá, nebo to vyplývá z jeho zřízení, arciť je třeba nazván i jinak, jako lidově demokratický, je formou integrálního státu, ve kterém je nosnou doktrínou (dogmatem) diktatura proletariátu a marxismus-leninismus, či jiné podobně orientované doktríny, mající podstatu a materii kultu (hodžaismus, kimilsungismus-kimjongilismus – 조채, juche). Pro přehlednost je budu nadále nazývat zejména bolševismus, nicméně slovo bolševismus má, pro toto, tento, širší, význam.

O integrálním státu se většinou hovoří v souvislosti se (západním a tradičním) katholicismem. Integrálním katholický státem, bez ohledu na to, šlo-li by o monarchii, či republiku, bychom rozuměli stát, kde by základní nosnou doktrínou byla morální theologie katholické církve. O integrálním státu můžeme rovněž hovořit v souvislosti s musulmany, in concreto jde třeba o Saúdoarabské království.

Jak dialektický materialismus, tak marxismus-leninismus (a thesis jemu na roveň postavené, viz výše), mají povahu kultu, protože staví na domněnkách apriorismech. Právní stát musí stavět na faktech, to jest na věcech, které jdou prokázat jako objektivní materiální pravda, nikoli na thesis a theoriích. Pokud stát prohlásí thesis za pravdu, jde o pravdu autority a legitimita pravdivosti této pravdy autority stojí (a padá) na akceptaci autority, ať už z důvěry (tedy víry), pragmatismu či ze strachu. Ve fundamentu, tedy, není rozdíl, věří-li stát v Alláha, křesťanskou trojici nebo juche. Žádný materiální rozdíl v tom není, pořád je to víra, tedy domněnka, tedy apriorismus.

Velice dobře to illustruje citát vysoce váženého soudruha Kim Jong Ila: „Je třeba vnímat stranické ideje jako absolutní pravdu, pevně je hájit a transformovat do vlastního revolučního přesvědčení. To je nezbytné pro správné chápání, výklad a propagandu filosofie juche.“1.)

Jedním ze základních dogmat bolševického náboženství je víra ve vůdčí úlohu strany a diktaturu proletariátu. Diktatura proletariátu realisuje se zastupitelským způsobem, přičemž zástupcem proletariátu (dělníků a rolníků), je strana. Strana má v zemi vůdčí úlohu, lidově demokratické zřízení připouští existenci jiných stran, ovšem nikoli jiných stran, které hájí, či prosazují, jiné náboženství, než je bolševismus. Tyto strany se sdružují v tzv. národní frontu, vlasteneckou frontu, nebo tak něco a podobně a musí prosazovat to, co prosazuje strana.

S vůdčí úlohou strany a diktaturou proletariátu je spojena absolutní moc strany. Neexistuje dělba moci, moc soudní podléhá straně, moc výkonná podléhá straně a konečné slovo, jako legislativní orgán, má strana.

Právní řád bolševických států stál na onačejších principech, než bylo římské právo a právní positivismus. Z pohledu marxistické theologie je právo vůle pracujících povýšená na zákon. Velice dobře se to dá illustrovat na právním řádu DDR, protože DDR byla takovým etalonem funkčního bolševického státu (ať už v dobrém, nebo ve zlém) a byl to ekonomicky nejvyspělejší stát východního bloku:

zákony schvalovala, de facto, SED a žádný výklad judikaturou nebyl potřeba, opravdu byly psány tak, aby jim porozuměl i laik. Pokud byl nějaký výklad potřeba, konečné slovo měla SED, a pak se ten závěr publikoval v (jediném) právnickém časopisu DDR a všichni ouřadové a soudci DDR jím byli vázáni.

Občanskoprávní, pracovní a obchodní justice DDR měla mezi občany DDR velkou legitimitu, opravdu se tam podařilo to, jak by měla socialistická justice, theoreticky, fungovat. U nás ani omylem, ono si stačí pročíst rozsudek náš a z DDR ze 70. let. Naši soudci byli pořád formální, pořád nosili taláry a pořád byli ve svém světě.

Lidově demokratický stát se neřídí zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretensí, to jest, že stát smí konat jen a pouze to, co mu positivní právo výslovně ukládá, nebo co připouští a nesmí nutit občana konat nic, co mu neukládá positivní právo a zakazovat nic, co není positivním právem zakázáno (zásada legální licence).

Typickým příkladem byly lidové milice: ty byly vždy praeter legem, žádný zákon o lidových milicích ČSSR nikdy neměla.

V praxi byl každý stát socialistické soustavy jinak právním státem. ČSSR, řekněme v 80. letech, byla mnohem více právním státem, než DDR, mnohem. Stranické špičky SED měly větší tendenci zasahovat do politicky exponovaných kaus, než stranické špičky KSČ (hodně díky Husákovi, nutno podotknout!). Výkon absolutního trestu, který byl v té době výjimečný jak v ČSSR, tak v DDR (ale v DDR víc), podléhal v ČSSR mnohem, mnohem přísnějšímu „tlaku“ KSČ na dodržování tzv. socialistické zákonnosti.

V. Socialistická republika.

Velice jednoduše řečeno, za socialistickou republiku považujeme takovou republiku, která má ve svém základním zákoně zakotveno to, že směřuje k socialismu.

V zásadě jsou dvě cesty, jak směřovat k socialismu: první je komunistická, bolševická, revoluční, tj. diktaturou proletariátu, pod vedením strany, po revoluci. Druhá je sociálně demokratická, tedy, politicky, skrze volby.

V theoretické rovině není nezbytné, aby socialistická republika byla komunistická, neboli bolševická, stalinistická, hodžaistická etc. etc. etc. Může být i sociálně demokratická, ovšem s ohledem na absenci vůdčí úlohy strany a integraci socialistického náboženství do státu je pak vysoce nepravděpodobné, že bychom mohli socialistickou republiku de facto považovat také za socialistickou republiku de iure.

1.) K tomu srovnej a uvaž: „Toto pak poznání nic jiného není, než víra, jejíž moc působí, že za pravdu máme vše, o čemž hlas svaté matky církve vydal svědectví, že to zjevení Boží jest. Žádná zajisté pochybnost nemůže na věřící připadati v těch věcech, jichžto Bůh původce jest, kterýž jest sama pravda.“ (in Katechismus z nařízení Sněmu Tridentského k pastýřům duchovním a z rozkazu Pia V. papeže římského na světlo vydaný., V Praze : Dědictví svatého Prokopa, 1867, část první, hlava I., otázka I., odst. I. „Co jest víra a jaká její ku spasení potřeba.“, str.11).

https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Absolutn%C3%AD_mo­narchie
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Republika
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Pr%C3%A1vn%C3%AD_st%C­3%A1t
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Demokracie
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Lidov%C3%A1_de­mokracie
https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Hoxhaism
https://www.mar­xists.org/his­tory/erol/ncm-5/cpml-hoxha.htm
http://naenara­.com.kp/main/in­dex/en/politic­s?arg_val=lea­der3
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/%C4%8Cu%C4%8Dche
http://www.ka­topedia.cz/in­dex.php?title=Tra­di%C4%8Dn%C3%AD_ka­tolicismus
http://www.ika­tolici.cz/inte­gralni-katolici/
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Dialektick%C3%BD_ma­terialismus
http://librinos­tri.catholica­.cz/download/Ka­techiZNarSTrid-OCR.pdf
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Lidov%C3%A1_de­mokracie

Upravil/a: Filip84

2Kdo udělil odpovědi palec? quentos, schranka před 689 dny

1 NominaceKdo udělil odpovědi nominaci?quentos Nahlásit

schranka

Žádné. Tak se socialistické státy s vládou komunistické strany samy označují. Rozdíl je jen v tom názvu, často zahrnující slůvka jako lidová a demokratická . Asi chtějí zdůraznit něco, co není pravda, ale u čeho možná chtějí vzbudit zdání. Zní to líp. Pokrytectví. Dělají to totalitní státy. Země, které jsou skutečně demokratické v názvu demokracii nemají. Jediná existující vyjímka, která mne hned napadne, je Demokratická republika Kongo.

https://twitter­.com/SeireitVon/sta­tus/1363797524625129473 Je to tak.

Upravil/a: schranka

1Kdo udělil odpovědi palec? aliendrone před 689 dny

0 Nominace Nahlásit

paul1

Jen jsem si vzpomněl, že za Husáka se říkalo: lihově demagogická republika. Dost se chlastalo, i ve fabrikách. V podniku, kde jsem pracoval, dělali na vrátnici kontroly omakem tašek. Vynalézavý národ začal nosit liguére nalité do plastových sáčků. A to demagogická – to bylo každý den. Ale ono je to i dnes podobné. Zvlášť u těch
demagogických stránek:

Zdroj: https://manipu­latori.cz/

0 před 689 dny

0 Nominace Nahlásit