Jaký je Váš názor na život a smrt?

Jako tragedie se to bere poslední dobou i v Evropské kultůře. Už naši dávní předkové věděli, že smrt patří k životu stejně jako narození.

S tou oslavou smrti bych to neviděl tak jednoznačně. Smrt je prostě smrt,konečná,ho­tovo. Ty různé úvahy o odchodech na lepší místo........­...není to spíš přání,co je otcem myšlenky?
Legrační je fakt,že přání je „to“ a otec „ten“.
Každý konec je zárodek něčeho nového.......­.........to je asi leckdy pravda,ale vykládej to tomu mrtvému.

Téma na hluboké úvahy vysoko nad stručné možnosti tohoto fóra.

Smrtí se začínáme zabývat až, když se nás dotýká. Tedy, když smrt překročí jakousi psychologickou hranici směrem k nám. Ona existuje i před tím, ale lidská nervová soustava je stavěna tak, že si to neuvědomuje. Jak praví klasik o mládí: Mládí je stav duše založený na mylném pocitu, že zůstanu mladým věčně.

Pocitu marnosti ze smrti se bráníme zpravidla buď konzumizmem, to je zaháníme ho nebo přehlušujeme ho nějakou činností, zábavou, popíráním, snahou necítit ho, nebo upínáním se ke smyšlenkám a fantaziím o posmrtném životě, věčném životě v nebi, v nirváně, o hledění do tváře Boží, o koloběhu převtělování apod. Oba způsoby mírní či zcela ruší depresi asi jako to pověstné opium, ale ve věci samotné nic nemění. Dokud činnost nenasměrujeme k uskutečnění představ o smyslu bytí, nula od nuly pojde. Jistě, pokud někdo přežívá dál, je naděje. Ale je-li čas světa omezený, pak ho prostě zbývá míň a míň. Neplýtváme?

S „oslavováním smrti“ bych byl opatrný. Snadno se to může zvrhnout …
Na druhou stranu akutní tragické prožívání smrtelnosti je sebetýrání, k ničemu není a lidská duše na něj ani není „stavěná“. To se ovšem krásně říká, pokud nám někdo blízký právě neodchází nebo pokud nám doktor nesdělil fatální diagnosu. Pud sebezáchovy je pud sebezáchovy!

Po smrti jsou asi chudáci bez všech vymožeností, bez pokroku. Jestli se tento dá život přirovnat k životu ve spermickém stavu, kde si žijí a pak se rozloučí s tím co znají a vytvoří jinou formu života, možná člověk dosáhne vyšší formy bytí, úplně odlišné od fyzického těla. Možná už pouze vnímá svou elektronovou povahou, substancí. Možná je to elektřina která potřebuje nějakou aktivní součástku, mozek. A zbytek těla je nutný pro udržování tohoto stavu. Ale když pak tělo není, nějaká energie se rozpustí v jsoucnu. Možná za hranicemi smrti nejsou vzpomínky ani nálady. Nemají tam ani pořádnou techniku aby se přiletěli podívat na návštěvu. Takže kdo ví jestli po smrti vůbec něco je. Jestli není, tak všechno snažení vyjde vniveč. Takové ty hlasy ze záhrobí pomocí média jsou jen kusem fantazie bez racionálního obsahu plné emocí. Jako třeba když se médium soustředí a řekne klientovi: Maminka vám vzkazuje že vás miluje. A klient se rozbrečí. To jsou hlouposti které patří do kategorie herectví, divadla a jednoduché psychologie. Mrtvý pozbyl tělo, pozbyl rozum, nic neví, nedá se dokázat. Nemá peníze, čas, nevidí, neslyší, nemá hlad, tak vlastně neexistuje. Ale co když se někde v prostoru drží shluk elektrických částic které kdysi probíhaly nějakým mozkem? Kohouti, slepice a králíci nad tímto neuvažují, tak to mají jednodušší. Jen člověk byl proklet, když mu byl dán rozum. Ten si vypěstoval v dobách hojnosti, přemýšlením, louskáním ořechů. A když rozlouskl ořech, ptal se po smyslu ořechu. Člověk měl být ubíjen těžkými podmínkami aby neměl čas pěstovat rozum. Ale rozum je přeci jen dobrý, k tomuto životu. Naučí rozeznávat co je dobré pro přežití, jak si pohodlně vytvořit život, lidský systém ke snadnému životu. Přesto se mě zdá, že spousta lidem rozum zatemňuje mozek – jako teroristům z Arábie. Tam je nerozum. A inteligence jako touha po bohatství je pouhá nemoc mozku. Pokřivenost. Tyto věci jsou nadbytečné, dávající člověku pocit jedinečnosti, individuality. Houby jedinečnost, jsme pouhé množství masa. A maso stejně jako všechny věci jsou od toho, aby se zkazily.

Život si máme prožít a užít. Užít si a vychutnat každou chvíli. Smrt je konec pozemského života. A vůbec nikdo neví, jestli je něco po smrti. Všimněte si, že přece jen klidněji se žije lidem, kteří se těší na posmrtný život. Smrt blízkého člověka je pro nás smutná tím, že nám ten člověk začne chybět, stýská se nám. Ale my zemřeme také a našim blízkým také budeme chybět. Když zemřeme, tak nebudeme vědět, že již nežijeme. Určitě by si všichni přáli „pokojnou smrt“, abychom se nemuseli trápit v bolestech a nebo nepoznávali své nejbližší.
Platónův citát : „Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem“.
Výstižný je i citát Suzane Ertz : „Milióny lidí touží po nesmrtelnosti a přitom nevědí, co mají dělat, když v neděli odpoledne prší“.
🙂

Doplňuji:
Ještě mě napadla báseň Jaroslava Seiferta, v jejíž závěru píše o smuteční bílé barvě v Číně :
Píseň o jaru a smrti

Přijdeš-li v onen tichý sad,
kam nikdo nepospíchá,
octneš se mezi stromovím
vroubícím závěj ticha.

Je jaro, kam se ohlédneš,
spatříš jen bílou a bílou.
I anděl s tváří skloněnou
nad vázou starobylou

má kolem hlavy bílý květ
a lehce vázu svírá.
Tak smutně jako na jaře
se nikdy neumírá.

Je jaro, oči vzrušené
jak po jiskrném víně.
Už vím, proč barvou smuteční
je bílá barva v Číně.

Upravil/a: marci1

Zrovna čtu knížku od Anity Moorjani – Musela jsem zemřít. Ona přežila svojí smrt (měla rakovinu v posledním stadiu) a popisuje svoje zážitky ze stavu blízké smrti. Já věřím, že po smrti není konec. Můj otec mi poslal znamení, že stále někde existuje…