Je hmotný rozdíl v tom, je-li zločinec slušný, nebo neslušný?

led: Skutkový popis je, jaký je. Pohnutky činců nejsou známy ani v jednom případě – oba využili svého konstitučně zaručeného práva držet hubu. A pokud využije obviněný konstitučně zaručeného práva držet hubu, o jeho pohnutkách se, prakticky, není jak dozvědět. Prostě a jednoduše, pro toto berme, že nejsou ustanoveny.

Důvody, či pohnutky, nemohou mít vliv na odsouzení, mají vliv pouze na subsumpci skutku pod příslušný odstavec, a tedy na trestní sazbu, a potom na její výměru v rámci zákonného rozpětí. Na odsouzení má vliv výhradně jen korrelace mezi skutkem, který lze prokázat a příslušnou dikcí trestního ustanovení – zásada nullum crimen sine lege.

Znovu opakuju: otázka je banálně prostá, je filosofická, nikoli právní: je zavrženíhodnější, a tedy i společensky škodlivější, klasický, „rovný“, přímočarý lupič zakuklenec a „hulvát“, nebo lupič gentleman? Obojí má svůj psychologický efekt, obojí je forma machiavellismu, avšak každá je typově zcela odlišná.

Filip84, zjavne máte problémy s porozumením textu v slovenčine.
Nezaoberám sa trestným právom, akoby ste si mohli myslieť z textu „Nesúdi sa len čin, pre ktorý sú stanovené trestné sadzby zákonom“, na súde sú presne stanovené paragrafy. Ale ďalej už je to o chápaní „príčiny a spôsob vykonania tohto trestného činu môžu byť pritom rozdielne“… „toto nie je definícia len práva (to posudzuje trestní činy v zmysle platných zákonov, ale aj morálky, zvyklostí spoločnosti v čase keď sa udial vami popisovaný čin.“
Najprv o informácii premýšľajte a až potom súďte.

Malá rada: nevšímajte si kto píše, ale čo píše.

Ametyst: Srovnání např. s milosrdným vrahem není příkladné.

To, co zde bude mít vliv na výměru trestu v mezích zákonné trestní sazby, není to, je-li slušné chování čince polehčující okolností; to samo o sobě být nemůže, není jako polehčující okolnost subsumovatelné pod polehčující okolnosti předpokládané positivním právem, včetně trestního práva hmotného a judikatury.

Naopak, je věcí posouzení, úvahy, není-li rozmysl galanta větší přitěžující okolností, jakož i to, že k usnadnění spáchání skutku použil zvláštní lsti – přeci jenom banditu s kuklou a kudlou člověk očekává. Lekne se, drží ho živočišný strach o život, ale očekává. Galanta nikoli, je tím zaskočen, svým způsobem paralysován se bránit – vždyť se chová tak hezky!

Filipe, moje pointa je ta, že výsledek zločincova chování je tentýž! Jaképak ohledy a druhé a třetí šance.

Ametyst: Takto ale trestní právo nefunguje, respektive, nefunguje už poměrně hodně dlouho, a ani nemá fungovat.

Podle této logiky by musel dostat naprosto shodný (taxativní) trest vrah, který trýznivým způsobem, z rozmyslu a pro potěšení, utýral člověka, vrah, který vraždil v affektu, chauffeur auta, který přepískl zatáčku, přejel do protisměru a zabil chodkyni, chauffeur auta, který přehlédl, skrze slunce, bábu na přechodu a zabil jí, ale i např. lékař, který udělal banální chybu.

Protože „výsledek zločincova chování je tentýž“: 1× umrlec.

Tak to ale nefunguje a fungovat nemá.

Tady jde o, vcelku banální, morální dillema: je typově společensky škodlivější, a tedy zavrženíhodnější, prostá, „rovná“, agrese, nebo rafinovaný, elegantní, machiavellismus? S právem to opravdu souvisí pouze okrajově, je to věc ethická, tedy, filosofická.

Ametyst>>> No já nwm, ale myslím, že JE rozdíl mezi KONKRÉTNÍMI zločiny, od toho jsou přeci i trestní sazby v nějakém rozmezí a nikoliv striktně taxativně načíslené.

Třeba ten kanadský (myslím) „doktor Smrt“, který podával intravenózně něco, po čem pacient v terminálním stádiu rakoviny ve spánku umřel a tím mu zkrátil utrpení, NAVÍC na ŽÁDOST samotného pacienta (já jsem jednou jako mlaďas za bolševika prošel na onkologii lůžkovým oddělením s takovými pacoši a NEDIVÍM SE jim, že chtějí už KONEČNĚ umřít, přímo po tom VOLAJÍ a TOUŽÍ!) přeci NENÍ totéž, co např. Ivan Roubal.

Z tamní právní praxe byl doktor VRAH, ale nestyděl bych se ho označit jako „milosrdného“, navíc když to dělal zdarma, resp. na své náklady (ona i ta injekce něco stojí). Je to DOST složité a záleží i na OSOBNÍM pohledu a vnímání toho, co „je dobro“.

Petr: „V čem je chyba té úvahy, že neexistuji stejné tresty za podobné zločiny, v trestních zákonicích je vždy rozpětí s řadou okolnosti které má soudce vzít v úvahu.“

To není chyba, to je vlastnost:

Stejné tresty existují, podle zásady nulla poena sine praevie lege poenali, zákonnou výměrou trestu v trestním kodexu, a to že je „od – do“ také není vada.

Přitěžující okolnosti jsou věcí trestního práva hmotného: čím snazší dokonání skutku činec má, tím je jeho skutek společensky škodlivější, a tím přísnější trest by mu měl být, v rámci zákonné trestní výměry, uložen. Praxi neřeš, my theoretisujeme, mezi právní theorií a praxí je vždy nějaká diarchie, někdy je to dobře, někdy to není dobře.

Popis skutku i skutkových okolností je dostatečný na to, aby kdo to umí a je ochoten si učinil podstatný závěr: u obou jsou shodné přitěžující okolnosti, jako, že je to za tmy, na opuštěném místě, mužem na ženě, tedy, silnějším na slabším, s bezprostřední pohrůžkou násilím se zbraní v ruce. Liší se to pouze tím, že ten jeden je „rovný“, přímočarý, takový, jak, zhruba, člověk očekává, že bude bandita vypadat a konat, ten druhý je přesný opak.

elkon: A protože jsi „román“ nečetl, odpověděl jsi blbě. Otázka nezněla, jaké to bude u soudu, ale jaké by to mělo u soudu být, a to nikoli podle práva, ale morálně – filosoficky; vox populi.