Nevíte, čím to může být, když je mně pořád blbě, až na zvracení?

Může to způsobovat celá řada věcí. Jediné, co ti může pomoci, je návštěva lékaře. I v 15 bys měl vědět, že na většinu nemocí ti neporadí nikdo na netu, ale jedině návštěva lékaře.

Upravil/a: quentos

Chlapče, lidově řečeno, jsou to zkrátka „nervy“. Tyto problémy a stavy se vyskytují v průběhu života dosti často a u velké většiny lidí. Pochopitelně je to rozdílné a odvíjí se to od povahy a z psychologického hlediska, od temperamentu (melancholik, flegmatik, sanqunik, cholerik). Dále na to má velký vliv osobnost člověka, jak je ctižádostivý, odpovědný a cílevědomý. To vše dohromady pak u některých lidí způsobuje méně časté, nebo časté „upadání“, při náročnějších situacích (jak píšeš-škola, rodina, přijímačky a přijdou, ve tvém věku, také vztahy s děvčaty, zkrátka „zaláskování“). do těchto stavů. No a rada podstatně staršího: nejlépe je se s tím „poprat“ formou pomocných přístupů jako na př. „když nejde o život, jde o ho…“, nebo, při nějakých zkouškách a trémě ze zkoušejícího, tak si jej třeba představ v nějaké komické situaci, třeba jak vypadá nahý, nebo na WC 🙂. Já, jako kluk ve škole, jsem si takto účinně pomohl, ve vztahu k mému učiteli (ruštiny), který mne dokázal uvést do stavu, že jsem si nevzpomněl na jedinné slovíčko i když jsem, den předem, uměl vše, jako když bičem mrská. A v životě, vzhledem k povolání, pro které se rozhodneš, někdy musíš dělat hodně zkoušek a rozhodnutí, která ti přináší neustálé stresové situace. Takže, pokud jsou tvé problémy hodně časté, zvol si povolání, kde se těmto situacím můžeš, alespoň trochu, vyhnout. Ale těch není mnoho. A zase, vzhledem k tvému „naturelu“ a zájmům, asi bude, z tohoto hlediska, toto rozhodování také trochu stresové.
Jinak potom je opravdu řešení ještě u lékaře-psychologa a v nejhorším případě psychiatra. Ale zdůrazňuji, u DOBRÉHO psychiatra. A takových není mnoho. Dnes do tě, většinou, začnou okamžitě „valit“ antidepresiva a to není dobré. To opět vím i z vlastní zkušenosti, když jsem se, i já, dostal do depresí. Když jsem se pak chtěl dostat zpět, z tohoto léčení, do „normálního“ stavu, trvalo mi to skoro rok. A dobu, kdy jsem byl na těch anti…, skoro 10 let, jsem mohl „odepsat“. Nestálo to za nic.Takže na toto si dej pozor a snaž se to řešit raději přístupem k životu. Přeji ti v tom a i v celém tvém dalším životě, hodně úspěchu a neboj se, vše se vždy dá vyřešit a přežít. Takže hlavu vzhůru a do života s chutí. Jde to!!!:-) Takže hlavní „krédo“, opakuji : POKUD NEJDE O ŽIVOT, JDE O H…!!! 🙂