Je nějaká doba, kdy by se mělo vrátit po hádce vše do normálních kolejí?

Takhle to nemůžeš pojímat. Není hádka jako hádka, už jen příčiny bývají různé – od supermalicherných až po kriticky zásadní/důležité a navíc – každý jsme jiný. :)

Tudíž to s těmi „vítězstvími“ nepřeháněj, aby ses NÁHODOU neprovítězil k TOTÁLNÍ PORÁŽCE, víš? Můžeš to pojmou machiavellisticky, že někdy je „porážka NAD vítězství“ (Pyrrhovo) či starou a všem mužům dobře známou MEGASUPERMOUDROU taktikou, že chlap může mít doma buď pravdu NEBO klid. ;) :D :D

Hádky v partnerství jsou normální, měly by se srovnat do večera, nebo až v posteli.

Neplatí žádné takové všeobecné pravidlo, že se vše zlepší ani termín do kdy. A rozhodně neexistuje žádná jistota, že se vše vrátí do normálu, obzvlášť po velké hádce (spíš naopak). Záleží na lidech, na situaci, na hádce, na vztahu… někteří se ani nehádají (umí komunikovat a vycházet se sebou… i když se říká, že se hádá každý. Říkají to ti vztahoví „odborníci“).
Kdo už se hádá, má to urovnat, pokud o to stojí (o vztah a toho druhého), omluvit se, promluvit si. Potlačit ego (to je btw příčinou samotných hádek).

Takový konflikt jsem obvykle nechal „vyhnít“ a nechal být. Podle toho, kdo má tvrdší hlavu, pak obvykle jeden z partnerů pronese cosi jako omluvu, nebo jen "nemusel jsem to říct právě takhle. No a je zaseto, časem ta nová rostlinka odpuštění bude prosperovat.

Mě když někdo ošklivě „zlomí“, zůstanu zlomený už navěky. A podle všeho bych se za to měl ještě stydět, i když „lamač“ jde životem vesele dál, aniž by se pozastavil.

Taky můžu i lámat, to umí každý. A když chci lámat, není to tak, že bych o tom kdy nevěděl. Musí tam být důvod. A když tam je, vím to vždy, to dá rozum, protože když si to uvědomuji, musím to dělat cíleně. Jako spouštěč stačí být jen ve špatném rozpoložení, jenže… Kdo mě do toho rozpoložení dostal? No vidíš… Můžu za to? Ale to je jedno. Horší je, že se nemohu omluvit, když k tomu poškozený příležitost nedá. Prostě když ji nedá. Jinak s omluvou problém nemám, když jsem si tedy byl zla vědom. Jenže kdo po ní prahne? na to mi kálí bílý tesák. Takže vidíš, horší je dostat příležitostí.

Tady vidíš, že pojem „normální koleje“ je utopie. Ty můžeš doma žít pod obrovkým pantoflem, nebo paučem. Profil by za to mohl vypovídat. A je to špatně? Co když takto jsi v normálních kolejích? Pokud by tě žena přestala peskovat za všehcno, co musíš dělat, necítil by ses divně? Třeba bys přišel z noční a ona by tě pochválila. Eeee? Nějaká chyba v matrixu? Hned bys měl pochybnosti. A co teprve, kdyby v momentě, kdy tě peskuje, se k ní nepřidala dcerka. Prosti by mlčela. Žádné „jo tati, přesně, mamka má pravdu, VE VŠEM, jsi strašný, nemohu tě vystát.“ Prostě najednou žádná smečka. No nedostal bys o ně strach? Nebál by ses, že jsou nemocné, anebo že tě brzy opustí? Zkus si odpovědět. A teď jsi v normálních kolejích. (;

Ano, většinou ale u každého páru jinak dlouhá. U někoho trvá hodinu u jiného několik let.

Odborníci tvrdí, že do doby, než půjdeme spát. 🙂