Je nutná, nebo v něčem výhodná pestrost sortimentu?

Nemohu souhlasit, že normy byly na škodu, naopak, normy zajišťovaly kvalitu. Ať se jednalo o potraviny, tak i výrobky technické. To, že se výrobky opravovaly má svojí logiku. Šetřily se tak peníze spotřebitelů. Dnes je situace jiná, podnikatel potřebuje vydělávat, tak není na prvním místě kvalita, ale množství prodaných výrobků. Pokud by byly výrobky kvalitní, podnikatel by nevydělával, protože by se tolik výrobků neprodalo. To je prostě daň tržnímu hospodářství. Mám v tom osobní zkušenost. V minulosti jsme při poruše jakéhokoli zařízení, vymontovali součástku, kterou jsme opravili, případně vyměnili. Po změně režimu se situace změnila. např. součástky v řádech desetikorun, nebo stokorun se přestali opravovat, ale začali jsme měnit celé bloky v řádech tisícovek. Když jsme na takové hospodaření poukázali, bylo nám vysvětleno, že opravami firma nic nevydělá, ale výměnou celých součástí ano. Takže ekonomika je postavená na plýtvání, ale doma každý žijeme v obráceném gardu, pokud to lze, vše si opravíme za přijatelný peníz. Ještě uvedu jeden příklad, kdysi jsem pracoval v podniku, jehož výrobky z kaolinu se vyvážely do celého světa a doma byly těžko k sehnání. Po r. 1989 byl závod prodán zahraničnímu majiteli, který pak veškerou výrobu zrušil (byla to totiž konkurence pro výrobky z Itálie, protože nemají tak kvalitní kaolin) a začal kaolin vyvážet. Takže pro naší ekonomiku další rána, místo prodeje hotových výrobků, prodej suroviny. A to je jen jeden příklad z mnoha.

Upravil/a: elkon

Mno, to je teda dost široký záběr otázky. 😉

Hele, když potřebuješ na přitlučení lepenky 30ky „lepenkáče“, tak ti jsou celkem naníc hřebíky 200ky krováky, to je ti snad jasné. Na druhou stranu standardizace zjednodušuje, urychluje a zlevňuje výrobu (dokonce i v „socíku“, jakkoliv v něm jen trochu, ale to je na jiné téma 😉 ).

Jde o to najít rozumný kompromis mezi vzájemně odporujícími si požadavky. Navíc zapomínáš na největší „bolest“ socíku a tou byla totálně zaříznutá iniciativa lidí (platilo „kdo nic nedělá, ten nic nezkazí a proto zasluhuje prémie“) V nalezení „viníka neúspěchu“ když se něco nepovedlo byl režim nepřekonatelný a proto NIKDO nechtěl riskovat, obzvláště když platilo, že „bodíky“ (za tvoji snahu/úspěch) si připasal téměř vždy NĚKDO JINÝ. Tudíž se nelze divit, že se nikomu nechtělo chodit s „vlastní kůží na trh“. Podle toho také ekonomický „výkon“ socíku vypadal.

Názorně je to vidět na tebou zmiňovaných panelákových králíkárnách. V zásadě se jelo podle jednoho projektu (v reálu několika) tři byty na patro, 2 třípokojáky + garsonka. Veškeré změny byly spíš kosmetického rázu (např. složení jádra) a rto všechno jen proto, že NIKDO neměl zájem „pracovat“ (vyprojektovat něco jiného) důvody viz výše.

Ano, prefabrikáty určitým způsobem omezují možnosti, ale ANI ZDALEKA NE v takovém rozsahu, v jakém jsme to zažili na vlastní kůži my pamětníci. Rigidita v tomto ohledu šla na triko bolševickému systému hospodářství, nikoliv prefabrikovaným dí­lům.

Jinak – Pepa25 ti vysvětlí že „kurvítka“ buď neexistují a jsou jen tvým výmyslem NEBO už byla ZLOunií zakázána – stejně jako žárovky např. (je to už nějaký pátek, co se na toto téma vedla diskuze, moc si jí nepamatuji), muehehehe. 😉 😄

Tvůj dojem, že se blíží doba, kdy se „bude opravovat místo měnit za nové“, je ABSOLUTNĚ MYLNÝ. To, že je to rozumný, ekologicky šetrný způsob využívání zdrojů nezajímá ani Gretény, natož jiné „démogratycké dobrokecky“ jednak, druhaK (A TO HLAVNĚ!) je to v radikálním rozporu v současnosti provozovaným extenzivním ekonomickým modelem (více vyrábět, více prodávat = více vydělat). Takže veškeré sliby ohledně potřebných změn sice budou deklarovány, ale V PRAXI to dopadne podobně jako se zmíněnými žárovkami. Ale to už známe z minulého režimu, takže nic nového pod Sluncem. 😕

Bez urážky, zase jsi úplně mimo! 😅

„Za starých časů“ bylo u nás centrálně plánované hospodářství. Nebylo do takové míry, jako v lidových demokraciích, jako je třeba KLDR, nebo byla Albánská socialistická lidová republika, protože u nás existovala družstva, docela ve velké míře, stejně jako i jisté drobné živnosti (řemeslníci, drobnochovatelé a drobnopěstitelé atp.), nicméně – zase – ve větší míře, než třeba v Polské lidové republice, nebo v Maďarské lidové republice, kde nebyly zestátněny služby.

Co do míry centralisace jsme byli nejpodobnější asi DDR, no a tomu odpovídala kvalita i struktura služeb, jakož i nabídka spotřebitelské­ho zboží.

Zatímco v tržním hospodářství se nabídka pružně přizpůsobuje poptávce, v centrálně plánovaném hospodářství je produkce, a tedy i nabídka, plánována na X let, zpravidla to bylo 5 let, dopředu. Funguje to na principu, že se průběžně vyjadřují vedoucí jednotlivých odbytových středisek (obchodů, restaurací, hotelů, motelů, motorestů atp.), a to jak – prostě a jednoduše – účetními uzávěrkami, jinými slovy, ten „velín“ vidí, čeho se kde kolik spotřebovalo, no a potom taky skrze nějakou stranickou organisaci, to zejména v tom směru, co není, ale by být – podle jejich názoru – mělo, nebo co, sice, je, ale čeho je – opět podle jejich názoru – málo.

Ta data se sejdou do toho nějakého „velínu“, a v tom „velínu“ někdo rozhodne, a to podle zásady demokratického centralismu. U nás to znamenalo, že se data sešla na ÚV KSČ, pak se o tom zavedla diskuse, každý měl možnost se vyjádřit, a až se vyjádřili všichni, kteří chtěli, tak se hlasovalo. Výsledek hlasování byl závazný jak pro hlasující orgán (ÚV Strany, parlament …), tak pro všecky mu orgány podřízení (KV Strany, OV Strany, MO Strany, ONV, MNV, KNV etc. etc. etc.). To se zove demokratický centralismus; výborně je to illustrováno v seriálu Okres na severu (1981).

Jako každý systém má i centrálně plánovaná ekonomika svá positiva a svá negativa.

I soudruzi přišli na to, že centrální plánování nefunguje dobře ve službách, protože ano, lze naplánovat na 5 let dopředu kolektivní rekreace, například přes ROH, ale nelze naplánovat na 5 let dopředu dodávky tak, aby byly uspokojeny požadavky individuálních rekreantů, například. Stejně tak to, že podnik RaJ kalkuloval s plánovanou ztrátou (ku příkladu, ředitelství RaJ Praha mělo, v roce 1985, plánovaný roční obrat Kčs 700,000,000.00 a plánovanou roční ztrátu Kčs 70,000,000.00) vedlo k celkovému úpadku služeb, protože (krom obslužného) zaměstnance nic moc nemotivovalo k tomu, aby zvýšili tržby, a tedy i zisk.

Relativně se dá naplánovat, na 5 let dopředu, jaká bude poptávka po mase, mléce, cibuli, nebo třeba jídlech v hospodách, závodkách, buffetech či jídelnách. Co se ale už naplánovat nedá je to, jak bude mít cibule tlustou slupku, nebo jaké procento prasat půjde na nucenou porážku a do kafilérky, protože mají červenku.

Takže vznikalo bisarium, ve kterém se, buďto, musel nějak ošidit host, nebo prostě něco nebylo, to třeba v obchodem. Docela dobře to illustruje episoda z pořadu Retro, zvaná Restaurace a jídelny (https://www.ces­katelevize.cz/po­rady/101762691­82-retro/21041100­0360018/).

Co se týkalo spotřebitelských výrobků, tak tam nebyl primární problém v plánovaném hospodářství.

Ten problém byl v tom, že Koruna československá nebyla mezinárodně obchodovatelnou měnou. Tedy, aby ČSSR mohla nakupovat zahraniční výrobky z imperialisticko – kapitalistického tábora, protože ne všecko se dělalo ve východním bloku, potřebovala mezinárodně obchodovatelnou měnu – západoněmeckou marku, britskou libru, francouzský frank, americký dollar atp. Mezinárodně obchodovatelnou měnu neměla ČSSR možnost si opatřit jinak, než že prodala své výrobky za tuto měnu. Proto velká část produkce šla tzv. na západ.

Zároveň byla ČSSR ten integrální stát a státním náboženstvím byl marxismus-leninismus, takže nebylo, třeba, možné dělat úplně všecko, o co byla poptávka, non-stop na tři směny, nebo na dvanáctky, jako je tomu dnes, protože by to nepřipustily odbory a bylo by to vykořisťování dělníků.

Ten sortiment zboží pestrý byl, nejde říct, že by nebyl pestrý. Třeba limonád se dělalo ohromné množství druhů, s oblečením taky obecně nebyl problém, nebo s obuví. U aut byl ten problém, co jsem popsal výše, plus ještě jeden, který se patří zmínit – RVHP, což znamenalo, že cokoli jsi chtěl vyrábět, tak ti museli schválit soudruzi v Moskvě. Chtěl jsi vyrábět Škodovku jako stodvacítku, ale s motorem ve předu, a o něco větší? Nebudeš, konkuroval bys Žigulovi, hotovo. 🤷‍♀️

Jistě, třeba v autech je dnes dostupnost a pestrost nesrovnatelná. Ale co do spotřebitelských výrobků, nebo potravin? Je mi líto: dojdeš na krám, tak 80% jsou Scheiße – málo masa, sýr, co mléko neviděl ani z rychlíku, atp. Takže vybíráš z těch 20%. A ta nabídka rozhodně není pestřejší, než za Husáka, o DDR za Honeckera ani nemluvě, třeba!

Pak nesmíme opomenout reálie doby, prostě to, že normální člověk neměl mobil ani na imperialisticko-kapitalistickém západě. Nebo, že barevný televisor byl ještě v 80. letech luxusem i na západě.

Porovnáváš neporovnatelné a máš růžové a černé brýle, to je celé! 🤷‍♀️