Je podle vás důležité, jak se člověk chová v soukromí?

Začnu od Adama – chování ve společnosti souvisí s tím, jak rodiče své děti vedou v soukromí. Rodiče přece vychovávají své děti pro život,. proto by se měli vyvarovat chyb, toho. co se jim nelíbí na sobě.

Výchova děti začíná přece doma, dítě by mělo rsespektova oba rodiče,.ti ti by se měli shodnout na jednotném postupu,.

Dítě by mělo automaticky umět pozdravit, nevyhýbat se slovům prosím děkuji, nelpokládat všechno za samozřejmě.

Stejně tak naučit se samostatnosti v jídle, oblékání, zvládnost základní pravidla úklidu, bezpečnost, plnění úkol-ů do školy – napřed práce, potom hra.

Po splnění úkolů, při nichž by měli být rodiče důslední, pak teprve dětem povolit návštěvu PC, nebo mohou zhlédnout některý film atd.

Ty návyky si pak děti přenášejí do společnosti,. nejdříve do školky, do školy atd. Dítě, které si může dovolit všechno, je často netolerantní k jiným dětem, třeba pokud jde o hračky. Vysmívá se ostatním třeba kvůli tomu, že nemá nejmodernější mobil atd.

Někdy se v domácnosti projevují profesní deformace,. Pracovní povinnosti se přenášejí do soukromí.

Co, se v mládí dítě naučí, to snáze uplatňuje ve společnosti. Není prostořeké, neobtěžuje, vyčkává na pokyn dospělých atd.

Takže chyby v e výhodě dětí se vymstí v dospělosti. Je třeba nučit žít dítě tak, aby bylo spokojené a získalo důvěru.

S tím souvisí také to, aby se rodiče před dětmi nehádali. Takže základní pravidla chování dítě přebírá od svých rodičů.

Člověk se prý téměř ke každému a v každé jiné společnosti chová trochu odlišně. Na někoho reaguje jinak než na někoho dalšího a v různých typech společnosti se může (drobně) odlišovat i jeho charakter.

Lidé se prý nechovají nikdy před nikým, tak, jak se chvají, když jsou sami. Zkrátka v soukromí jsou sami sebou a „dělají, co chtějí,“ ale ve společnosti mají tendence se nechovat „sami sebou.“ (I ti, co si myslí, že jsou stejní jak v soukromí, tak ve společnosti, aniž by si to třeba uvědomovali ´i když ten rozdíl někdy nemusí být moc velký – jisté rozdíly tam však (prý) jsou).

Ve společnostech pak záleží, kdo se v nich vyskytuje, a tak se můžeme chovat odlišně podle toho, pokud tam je někdo, kdo se nám líbí nebo naopak nelíbí, někdo koho máme v úctě, nebo se ho bojíme, pokud je tam nějaká vážená osobnost (to ovlivňuje naše pocity a ty zase naše chování – stud, radost, hněv/nenávist).
Taky může záležet na naší aktuální náladě (ať už se vyskytujeme v jakékoli společnosti), která pak ovlivní celé naše chování v ten okamžik.

„Morální člověk se liší od stydlivého tím, že se chová ctnostně i v soukromí/o sa­motě.” Je takový jaký je (spravedlivý) v každém okamžiku = takový je člověk, který má charakter. Ale i on se může chovat jinak o samotě a jinak ve společnosti – nemyslím tím, že by byl na veřejnosti svatoušek a sám sebou zloduch, ale že se jeho drobné povahové vlastnosti mohou měnit ve společnostech.

Kdyby byl člověk na veřejnosti považován za ctihodného a tak by se i choval, ale v soukromí by byl nemorální, tak by neměl charakter, byl by to jen pokrytec.
Samozřejmě, že je důležité, jak se člověk chová v soukromí – i to ho, přece utváří (možná hlavně to). Lidé jsou tím, co dělají, a to záleží na jejich rozhodnutích.

Upravil/a: Anikitos

Samozřejmě takoví lidé existují. Ukázkou takového člověka je velmi zdařilý dramatický film „Hlídač“ v hlavní roli s J. Hrzánem. Film nebyl často uváděn, ale doporučuji shlédnout. Je to opravdu herecký výkon.

„Hlídač vězňů Pepík Vildomec je doma poslušným synem a v práci zodpovědným a úslužným vykonavatelem příkazů. Ledasco si nechá líbit, a to i od vězňů, které hlídá. Tajně si však vybíjí vztek a ponížení na svém psu, jediné bytosti, která je slabší než on. Svatba s opovrhovanou nalezenkyní Marií a útěk jednoho z vězňů však započnou proces Vildomcovy proměny v sadistickou bestii…“

https://www.ces­katelevize.cz/po­rady/28614-hlidac/

Ano, je to důležité

Myslím, že důležitější je, jak se chová ke svému okolí. Někdo se chová tak, jaký ve skutečnosti je, bez ohledu jestli je to špatné, nebo dobré. U takového člověka aspoň víme, co od něj můžeme očekávat. No a pak jsou tu lidé, kteří jsou duševní zrůdy, podivíni, úchyláci apod., kteří se ale snaží chovat se ke svému okolí dobře. Jenže v kritických okamžicích se jeho pravá povaha projeví a okolí kouká s otevřenými ústy a diví se i ušima. Není to jednoduché.

Asi máš na mysli to, že někdo káže vodu a pije víno. Na jedné straně nemůže být člověk stejný na veřejnosti a jiný v soukromí. Venku se třeba řídíme heslem, co by tomu řekli lidé. A doma je to naše věc. Máme právo na soukromí a nemusíme o tom říkat ani rodině, ani knězi, je to naše soukromá věc. Problém je v tom, že existují nějaké normy pro společenský život, ale pro soukromý život neexistují nějaké normy, co je normální. Hlavně, že si v soukromí odpočineme.
Stačí, že jsou monitorovány naše hovory z telefonu, pošta, možná je něco v televizoru. Ve filmu Ucho bylo drsným způsobem ukázáno, co to je, když někdo slyší to, co si doma povídáte. A představte si, že by v každém bytě byla skrytá kamera a někdo by mohl kdykoli kohokoli pozorovat pak to zneužít.

Ano, existují. Například já se jinak chovám na veřejnosti nebo před svými kamarády, různými lidmy a jinak potom také doma.