Odpoveď byla označena jako užitečná

Nešlo jen o zvonečky, ale i o jiné možnostio pro zjištění, že dotyčný v rakvi už opravdu nežije.

Vzpomeňte si na povídku Jana Nerudy Doktor Kazisvět. . I když v jeho příběhu měl domnělý nebožtík štěstí. Při smutečním obřadu mu z rakve vypadla ruka, což kolemjdoucího lékaře Heriberta, později přezdívaného Kazisvět, přimělo k tomu, aby tělo ohledal a následně konstatoval hluboké bezvědomí. Doktor Heribert alias Kazisvět tak zachránil lidský život. Realita však byla často jiná.

"V minulosti nešlo o nic mimořádného, ba naopak. Zaživa se pohřbívalo nejen omylem, ale mnohdy to byla forma trestu. Třeba v době moru nebo cholery. Ne všichni byli mrtví, ale udusili se v rakvi nebo v jámě, do niž byli hozeni,

Trest pohřbívání zaživa je historikům známý, co svět světem stojí. Být hříšníkem nebo zločincem se nevyplatilo v žádné době. Staří Babylóňané znali tento krutý trest kvůli králi Chammurapimu, který jej popisoval ve stejnojmenném zákoníku. K pohřbu zaživa byli odsouzeni stavitelé, jejichž vinou spadl vyprojektovaný dům.

Trest se hojně používal i ve středověku až po vrcholný novověk, kdy jej soudci ukládali cizoložným ženám a také matkám, které zabily své dítě. Nevyhnul se ani zlodějkám.

I české země znají takový případ. V 18. století v době vlády Marie Terezie byla k pohřbení zaživa odsouzena kramářka z Tábora, která u sebe přechovávala kradené věci, s nimiž následně obchodovala, přičemž si byla vědoma, že šlo o kradené zboží.

Omylná diagnostika byla pravou příčinou smrti
Panický strach z pohřbení zaživa se nazývá tafefobie a zejména v 18. a 19. století byly takové obavy na místě. Moderní medicína byla stále v plenkách a lékař tak za mrtvého označil i člověka, který upadl do hlubokého kómatu nebo jevil jiné známky úmrtí (nepřítomnost tepu a zdánlivě i dechu).

Omylem byla zřejmě pohřbená i hraběnka Omylem byla zřejmě pohřbená i hraběnka Isabela Zinsendorfová, jejíž mumie leží v kryptě kapucínského kláštera v Brně. Alespoň to naznačuje poloha jejího těla. Na rozdíl od ostatních mumií, které mají zkřížené ruce na hrudi nebo pod ní, má hraběnka paže podél boků a hlavu na stranu.

Z toho lze usuzovat, že se v rakvi probudila, nemohla ven a udusila se. A proč se do rakve vůbec dostala? Stejně jako tehdejší obyvatele se i ona na počátku 18. století nakazila černým morem. Lékař ji po několika dnech boje mylně považoval za mrtvou, protože na první pohled nejevila žádné známky života.

https://zpravy­.tiscali.cz/poh­rbeni-zaziva-desilo-opravnene-nejednoho-smrtelnika-332629

Tafofóbie od počátku 18. století inspirovala četné vynálezce. Jejich výzvou byla konstrukce takové rakve, ve které by se dokázal živý člověk přežít, a buď se dopracovat na povrch svépomocí, nebo si alespoň zavolat pomoc.

První praktický experiment tohoto druhu organizuje už roku 1791 Ferdinand Brunšvický. Jeho rakev disponuje dlouhou rourou, kterou dovnitř uzavřeného prostoru může proudit vzduch. Systém byl obohacen o trumpetu, kterou by dokázal vzbudit i hřbitovní zřízence.

Strohý design ale rychle pokročil ve vývoji. Už o sedm let později nahrazuje německý farář P. G. Pessler nepraktickou trumpetu zvonkem. Stačí jen zatahat za provázek a doufat. Na „životodárnou trubici“, spojující rakev s nadzemím, sází v roce 1822 i doktor Adolf Gutsmuth. Odvaha mu rozhodně nechybí: aby demonstroval efektivitu svého objevu, nechá se na několik hodin pohřbít a pod zemí dokonce chutě posvačí.

V roce 1882 přichází na americký patentový úřad J. G. Krichbaum.
Výsledkem je vynález nesoucí evidenční číslo 268 693. O co jde? Rakev s dýchací trubicí a periskopem. Jeho otáčení má upozornit případné pozorovatele, že pod zemí je více živo, než by bylo zdrávo.

Stranou nestojí ani vynálezci v Rusku. Hrabě Michel de Karnice-Karnicky, carův tajemník, prezentuje v Evropě svou „La Karnice“. Signalizační systém spočívá v trubce, zvonku a dokonce teleskopické vlaječce!

Manuální kovové zvonky časem v projektech bezpečnostních rakví nahradí elektrické a Johan Jacob Toolen v roce 1907 rozpracuje vizi rakve šroubovací, kterou si dokáže případný nebožtík otevřít i pod zátěží šesti stop hlíny.

Strach z pohřbení za živa je v lidech stále živý. Dokladem může být i technicky pokročilá rakev Fabrizia Caselliho z roku 1995: obsahuje bezpečnostní alarm, zabudovaný interkom, světlice, dýchací přístroj a dokonce monitor srdečního tepu. Navzdory tomu, jak široké je pole nejrůznějších aplikací pro prevenci předčasného pohřbu, není v současné době znám jediný případ, kdy by bezpečnostní rakve někomu zachránily život.

Zdroj: https://www.id­nes.cz/xman/sty­l/rakve-perriskop-alarm-pohrbeni.A171118_150­309_xman-styl_fro

Zdroj: https://www.id­nes.cz/xman/sty­l/rakve-perriskop-alarm-pohrbeni.A171118_150­309_xman-styl_fro

https://navrat­doreality.cz/por­trety-mrtvych-deti-1557.html?t=55375

Upravil/a: annas

Tak napůl. Nedávali to lékaři, ale když jsi trpěl tafefobií, mohl sis pořídit rakev se zvonkem. Zvonek měl být tvou „záchrannou brzdou“ proti pohřbení zaživa.

Všem určitě ne, a asi ani moc ne lékaři.

Ono to bylo, zhruba, tak: dřív se kolem toho, že někdo umřel, nedělalo tolik, jako dneska. Ve starých kronikách máš různé příčiny úmrtí (a to starých je někde i 19. století, takže „starý“ ber hodně s reservou!), jako třeba „marasmus“ (to je taková ta vychrtlina, prostě starý člověk – ať už z jakékoli příčiny – přestane jíst; to se objevuje ještě v 20. – 30. letech 20. století), nebo „horká nemoc“ (a, opět, pod to se toho vleze hodně), „šlak“ (mozkovka, infarkt, ale taky, klidně, nějaká attaka psychiatrického rázu, prostě byl červený v Gesichtu, nebo něco podbného = šlak), „z hladovění“, atp. Zapisovali to faráři, a byť Sněm Tridentský zavedl povinný seminář, tak si nedělejme illuse, spousta z nich uměla stěží číst a psát. Buď jak buď, lékař se běžně k úmrtí nevolal, ono někde ještě v 19. století to nebylo vůbec tak jednoduché, jak se může, dnes, laicky zdát. Muselo se zapřáhnout a někde pro něj dojet, a když se tam pro něj dojelo, tak on tam nemusel být, tak se muselo na něj čekat. A muselo se mu zaplatit a musel se odvézt zpátky!

Jo, když bylo nějaké podezření, že za smrtí nebyla přirozená příčina, tak to se šlo, pro někoho, pro šafáře, dokud byla patrimoniální správa, pro starostu, nebo obecního policajta, když už byla obecní správa, a ten, jako místopřísežná osoba, pak rozhodl o dalším postupu. Nebo, když nebyl nikdo jiný k zastižení, pro porodní bábu, to se málo ví, ale to byly taky místopřísežné osoby, a na tu dobu, na vesnici, vzdělané, protože musely umět správně pokřtít, a když se novorozenec narodil mrtvý, nebo umřel těsně po porodu, tak to ony dosvědčovaly administrátoru farnosti, aby to mohl zapsat v matriku. I když bylo dáno podezření, že ta smrt nemusela být přirozená, tak ne vždy se volal lékař. Třeba, když někdo visel, tak visel, a kdo visí, je viselec, a viselec je tuhý, protože visí. Tak na co lékaře. Spíš se muselo řešit, co s ním, protože pověsil-li se ze zlé vůle, tak by ho musel odřezat až někdo z „úřadu“ kata (nikdo jiný by se toho neujal), a o tom musel někdo rozhodnout, zpravidla představený patrimoniální správy, tedy šlechtic, kterému léno náleželo, nebo někdo jim pověřený, pokud nebyl přítomen, a tomu muselo předcházet vyšetřování.

Ano, jistě, byly smrti, že bylo jisté, že ten umrlec je tuhý, jak žádný druhý. Tak jako dnes. Ale byly smrti, že ta jistota nebyla, a ano, většinou se volal lékař (nebo alespoň ta porodní bába, no a ona pak lékaře). Jenže, pochop, ještě v druhé polovici 19. století nebyly anatomické znalosti průměrného lékaře na dnešní úrovni. O koma (třeba ketoacidotické /diabetické/), nebo různé ty poruchy spánku, nevěděla tehdejší medicína vůbec nic. Prostě: pokud někdo ležel bez hnutí, srdce nebilo, lékař přiložil zrcátko k ústům, a to se neorosilo (nebo poslouchal, jestli dýchá), tak byl považovaný za mrtvého. Ale mrtvý, samozřejmě, nebyl.

Do dneška máš dané, že umrlec se musí 3 hodiny nechat ležet, kdyby si to, jako, rozmyslel, a až potom se veze někam (v nemocnici, třeba). Pomineme-li pohřební zvyky Israelitů, kteří měli vždy, religií ovlivněnou, snahu dostat umrlce do hrobu co nejdřív, nejlépe ještě téhož dne, co zemřel, tak dřív to bylo obvykle tak, že se u umrlce, doma, zapálily svíce, došly svíčkové báby, modlily se rosarium, a „odpočinutí věčné dej mu pane!“, a tak vůbec, pak chlapi přinesli truhlu, pak přišel důstojný pán s ministranty, no a průvodem se umrlec, v truhle na marách, odnesl do kostela, tam se odsloužila missa requiem, no a pak šel do země.

To trvalo tak 2–3 dny, taky podle počasí, okolností, a pak podle toho, kolik toho hrobník měl. Tohle byl ideální stav, ale když to, lhostejno proč, nešlo, tak všecko proběhlo, jak jsem popsal, akorát se umrlec neodnesl do kostela, ale do márnice (kostnice). Tam, taky, čekali na funus ti, co neměli kde jinde čekat.

Určitá pravděpodobnost, že tě pohřbí živého, je pořád, a tehdy byla ještě větší. To víš, „fuckbooky“ nebyly, ČT24 taky ne, byl leda tak nějaký krajánek, takže drby, a ve městě jenom drby – z trhů, poutí atp. Takže, pokud se někde něco takového stalo, tak se to rozneslo. Farář proti tomu mohl držet kázání, že podstatný je život věčný, ne ten pozemský, a tak vůbec, ale úzkostně inhibovaný temperament je úzkostně inhibovaný temperament, a taky tehdy byli lidé ještě víc pověrčiví, než dnes. I dnes jsou až až, ale s 18. stoletím a dřív se to moc srovnávat nedá.

Tak ti, co na to měli, se snažili, rozličnými způsoby, zabránit tomu, aby byli pohřbeni zaživa. Někdo si, kšaftem, sjednal to, že mu po smrti lékař propíchl jehlou srdce (to ale až tak v 19. století, dřív by ho možná ani ten lékař nenašel), prostě aby měl opravdu jistotu, že se neudusí v truhle 6´ pod zemí. Pokud se někdo pohřbíval do hrobky, tak byly různé způsoby, třeba to, že ho nechali havrani nějaký tejden otevřeného a chodili ho pravidelně kontrolovat. A, taky, se prodávaly truhly, které měly ven trubku, a na jejím konci zvoneček a stříšku. Mohly být v hrobce, ale klidně i 6´ pod zemí (ale dřív se pohřbívalo do mělčích hrobů, ovšem to by bylo na samostatné thema): ta trubka zajistila nějaký vzduch, no a od toho zvonečku, tou trubkou, vedl provázek k ruce umrlce, a ten, když by se probudil, mohl zvonit. Ono to bylo i v nějakých hororech, že pak začaly ty zvonečky, ve 3.00 a.m., samy zvonit.

Jako něco takového, ve světě, pořád existuje, dneska se to řeší třeba tím, že máš v rakvi světlo, telefon (ale 6´ pod zemí není cellulární signál! 🙂 ), nebo spíš nějaký komunikátor, že zmáčkneš tlačítko a někomu z příbuzných to bude pípat. Dřív žádná taková technika nebyla, ono přece svíčkou se v truhle svítí blbě, tak byl zvoneček.