Je pravda, že když si „v duchu“ něco říkám v záporech, mozek to vnímá v kladech?

Existuje skutečně mnoho teorií týkajících se toho, jak mozek zpracovává zápory nebo negativní formulace. Jedna z nich tvrdí, že mozek právě takto „ignoruje“ zápor a zastává se spíše kladného tvrzení. Nicméně chápání záporů je výsledkem komplexního procesu zpracování jazyka a některé výzkumy naznačují, že mozek je schopen podvědomě vnímat a rozlišovat mezi kladnými a zápornými tvrzeními.

Může to také záviset na kontextu, emocionálním stavu a mnoha dalších faktorech. Například, pokud si opakovaně říkáte „nemůžu na tohle myslet“, je pravděpodobné, že na to budete myslet více. To je ale spíš kvůli tomu, jak se soustředíme na koncepty než na samotný zápor.

Věta „nic nedopadne špatně“ může být interpretována jako „všechno dopadne dobře“. Takže to může být také o otázce zaměření – na negativní nebo na pozitivní aspekty situace.

Co se týče mluvy o sobě, může být prospěšné se vyvarovat negativní sebekritiky a místo toho se zaměřovat na pozitivní afirmace. Ať už to mozek vnímá přímo nebo nepřímo, opakované negativní prohlášení o sobě mohou vést k nižšímu sebevědomí a sebehodnocení.

Jak ukazují některé studie, naše myšlenky mohou ovlivnit naše nálady a chování, takže si musíme dát pozor na to, jak se k sobě vyjadřujeme, ať už v myšlenkách nebo nahlas.

„Pravda“ je zřídka jen jedna. Každý má tu svou. Pokud je vědecky, fakticky prokázaná, známá, potvrzená, pak je to pravda 😉

Já to vnímám a mám vyzkoušeno i odpozorováno jinak 😉
Vaše příklady jsou poněkud zvláštní (krádež čokolády, nic nedopadne špatně…..).
Ono je dobré s těmi „zápory“ (NE) je trochu jinak.
Obecně by se neměly téměř používat…..,
neplatí to doslova (zde je ne na místě 😉.
Konstatování NE, může mozek přijmout za své (nic neumím, jsem nešika, jsem ošklivý,, nezpůsobilý, co když se něco stane, co když nechci být nemocný…)..
Je vhodné myslet, mluvit, přát si TO, co chci (aby bylo, aby se stalo).
Nemyslet, nemluvit o tom, o co nestojím, co nechci. TAKTO, je třeba vnímat zápory.

Tedy: jsem/v brzké době budu zdravý (jsem přechodně nemocný), jsem šikovný, jsem učenlivý, mám orientační smysl. Prostě tak, jak si přeji, aby to bylo.

Pokud říkám, on je de¬ *il, ona je kr*va, jsem blbec, pako… ⇒ může to tak být, zůstat, bude to tak 😉 (ten druhý, ani nemůže být jiný/lepší, prostě bude, ta rohatá…… dostal od nás punc, umocníme tím jeho chování, jednání, činnost).

PSYCHOLOGOVÉ nás učí, jak jednat/mluvit s dětmi, pokud od nich něco vyžadujeme.
Tam je dobré, vyvarovat se zápour a příkazu NE.
Pokud řeknete dítěti „Nešlapej do té louže“! Většina dětí do ní zaručeně šlápne 😉
Je třeba je požádat tak, jak chceme, aby to bylo. Psycholog Vám tedy poradí, abychom žekli: „Obejdi prosím tu louži. Vyhni se té louži.“
Není to tedy vždy o tom, že děti neposlechnou. Je to o tom, že je rodiče „špatně vedou“, neumí zadat přání, příkaz.
Dalším příkladem je „Nezlob!“ To může být, jako když píchneme do vosího hnízda.
Má se říci „Buď hodný.“ Trochu méně vhodné je „Přestaň zlobit.“, ale zápor to není.

Proč se pídit, zda je to pravda? Mám odzkoušeno, osvědčeno.
Se slůvkem NE (zápore) je vhodné/užitečné, se naučit vhodně „nakládat“, zacházet (zejména v náš prospěch).