Dokonalost je prý vlastnost božská, touha po ní je lidská, ale ani ta se nám přehánět.

Takže toužít můžete, a určitě se může stát, že nadměrná touha po dokonalosti či nekritičnost mohou způsopbit duševní í poruchou. Perfekcionismus určitě škodí.

Mě napadá chorobné uklízení, mytí oken, třeba až sterilní domácnost, nebo nadměrné mytí rukou,, přehnaná čistota, žádný drobeček atd. atd.

Zřejmě jde o obsendantní úklid, posedlost úklidem, tedy neurotickou, chorobnou posedlost.

Potvrzují to i odkazy. Jeden z nich.
„Chorobné uklízení domu: Nejste blázen, možná máte obsedantně-kompulzivní poruch“

https://www.go­ogle.com/sear­ch?client=fire­fox-b-d&q=nadm%C4%9Brn%C3­%BD+%C3%BAklid+ja­ko+porucha+

Znám z okolí, že kvůli uklízení se rozpadlo manželství. Přece žena není stroj, aby úklid přeháněla třeba místo toho, aby relaxovala, věnovala se parnerovi či dětem a peskovala je za každé „smítko“., i když je všude čisto.

Moje známá byla perfekcionistka v úklidu. . Manžel byl kliďas, připůsobil se, pobýval ve své pracovně, než se manželka „vyřádila“.

Jejich syn se oženil, když přišla jeho matka k němu na návštěvu, zhrozila se – tam tričko, tam ponožky, tu kniha, neumyté nádobí, syn seděl u stolu a „cpal“ se, podle matky, nezdravě.

Ona se vyděsila, ale syn byl spokojený, zřejmě jeho jakýsi pozdní vzdor proti životu vždy v uklizeném bytě, v němž se málem musel vznášet.

Není lepší být dokonalý ve své nedokonalosti?

Upravil/a: annas

Kdyby bylo dokonalosti, tak není vývoj. Není dokonalé auto, protože má poruchy a je na nich třeba pracovat. Stejně tak program, společnost, vše je součástí velkého celku, který ani neznáme. A tvrdit, že je něco dokonalé a o nedokonalé cenzurovat, to už tady bylo. Kdo se povyšuje, bývá ponížen.

Není to projev duševní poruchy.
Je to projev lidské naivity a nedostatku životních zkušeností. Případně “posedlosti“ vlastním vzhledem ;)