je tady někdo, kdo na vlastní pěst zažil podobnou situaci?

V době kdy jsem chodila do školy jsem zažila ledacos, takový chleba s hořčicí, nebo čínská polévka to bylo pravidelné meny:-))) V garzonce nás bydlelo 6, přesto na tu dobu ráda vzpomínám.

Velice brzo jsem se osamostatnila a začátek nebyl zrovna jednoduchý, ale všechno zle je k něčemu dobré, aspoň si toho co mám dnes vážím.

Stávalo…
Taky jsem se dost najezdil stopem a na kole…
___
Na druhou stranu – mít dům a pěstovat si v něm plíseň – je blbost…
😉

Jo na vysoké to bylo někdy krušný. Studoval jsem na druhém konci republiky a peníze, co jsem si přivydělal, jsem vyhodil za nájem a cestování. Na týden jsem musel vyžít s minimem a stávalo se, že když se konala nějaká pařba, tak jsem zbytek týdne vyloženě živořil. Kostky cukru, chleba s máslem a vrchol: špagety s ničím :) Ale zvláštní je, že jsem si v těch nejtěžších časech našel holku.

Za studentských časů se mi občas stalo, že mi nezbylo na vůbec žádné jídlo, nejenom pouze na oblíbené.

Nestraš –snad to není povinný období, nebo jo? 🙂

Zažila jsem takových situaci tolik, ze nevím, kterou vybrat a popsat. A nebo aspoň něco. My doma topime jen v krbovych kamnech dřevem (a ted už nějakou dobu i olejakama, který manzel někde dostal, ale to nebylo vzdy) Dřevo mi manžel vozí, ale stalo se kolikrát, ze došlo a šla jsem do lesa na větve, aby nám nebyla zima. Nebo jsme emigrovali k babičce.
Nebo nebylo na benzin, bydlime na polosamote, musela jsem s velkým batohem busem do města na nákup, skoro 20 kilo jídla jsem přivezla na zádech, několikrát.
Nebo odešla pračka a nebylo na novou, tak jsem prala v ruce a nebo víc prádla vozila k babičce vyprat do města. A když už nejel bus, tak jsem to dala do kufru na kolečkách a šla s tím 4km na vlak.
Nebo když nám zamrzá každý rok voda (letos ještě tolik nemrzlo naštěstí) tak si vozim vodu z prace v petkach. Nebo jdu k sousedům. Nebo nám nešel několik dni proud, bylo něco s kabelem venku, ale elektrikáři na to nemohli přijít. To byl středověk panecku. Zima po ranu (vyhasly kamna), tma a neslo čerpadlo na vodu. Mám pokračovat? Radši ne. A nejsme nezaměstnaní nebo tak.
Popravdě, ted je trochu lip a bude lip. :)
A jak nešel ten proud, sice to bylo teda šílený nepohodlí, ale melo to i něco do sebe. Neměli jsme moc možnosti, co dělat, tak jsem dětem četla u svíčky a plapolajicich kamen knížku (sadisticky Jamu a kyvadlo :D) a chodili jsme brzo spát a dlouho si povídali v posteli, protože se nám spát nechtělo. :)

V mém oblíbeném městě v Irsku nám automat nechtěl dát peníze(na konci pobytu), potřebovaly jsme jen na jízdenky k letišti na druhý den, jinak jsme jídlo atd. měly v hotelu…a už to vypadalo, že budu muset vybírat mince v parku z kašny, ale v jedné bance, která měla ještě otevřeno jsme peníze pak dostaly. A to jsme tam předtím utratily pár stovek € v hotovosti :DDD
Doplňuji:
Ad dopl.: no bylo to sice k breku, ale věděla jsem/by (jsem) si rady – takže spíš něco jako kategorie >recese a legrace<:DDD

Upravil/a: Agneta

Jako studenti v šedesátých létech jsme na internátě daleko od domova /zejména v prvním ročníku/ hlady trpěli téměř denně. Večeře /např. zavináč se suchými bramborami nebo krupičná kaše/ bývala v 18 hodin a bez chleba kuchyní dostupného téměř bez omezení, bychom občas měli problém vůbec hlady usnout. Už jsem zde dříve zmínil, že v dobách nejvyšší tísně, což bylo při 14-ti denních intervalem pravidlem, jsme při jídle držívali v každé ruce rohlík, přičemž jeden představoval kus nějaké flákoty.
Také v době mateřské dovolené mojí paní nesměly, po úhradě nákladů na bydlení , naše zbytné denní výdaje opakovaně překračovat 60 tehdejších Kčs.
Věřte, že se dvěma dětmi to nebyla žádná legrace.
Později jsem však zvládl základy finanční gramotnosti a dnes/ač důchodce/, pokud z výnosu mých každoročních operací na finančních trzích nezaplatím solidní dovolenou sobě a paní domácí, považuji se za neschopného žabaře.
Faktem ovšem též je, že vždy není posvícení.

Za komunistů jsem takovéto situace nezažil.V tomto režimu již několikrát při nezaměstnanosti.
Když se při hledání práce práce ptali, jak budu jezdit do zaměstnání a když jsem řekl, že autobusem, tak mně nechtěli vzít, protože chtějí flexibilní lidi co se nebudou vymlouvat, že nemohou být přesčas, že jim pak nic nejede.
Ale když jsem byl nezaměstnaný, tak mně zase nechtěli přiznat sociální dávky, že mám auto a prodat ho, takže zase budu mít z čeho žít.
A když jsem byl nezaměstnaný, tak pak se rozhodujete jestli jít k doktoru pro prášky na vysoký tlak ( 30 kč u doktora, 30 kč za recept a doplatky na léky…takže suma sumárum 200 Kč) nebo za ty peníze koupit koupit jídlo (pouze chleba a něco málo k tomu).
Za komunistů jsme toto řešit nemuseli.
A to topení jsme také řešili, jenže je výhoda mít kotel na tuhá paliva, takže se topí všelijakým odpadem (staré hadry, pet lahve, staré boty), zkrátka vybírají se večer popelnice a hledá se co by se našlo co ještě hoří.
Zrovna tak je to s koupání.Dříve jsme šetřit vodou nemuseli, dnes musí stačit tři kbelíky teplé vody a ty se pak vyberou a splachuje se s tím záchod.
Zlatí komunisti…i když jsem tenkrát šetřil na auto (a byli jsme pětičlenná rodina), tak jsme takhle šetřit nemuseli jako dnes, a to na auto už NIKDY NEUŠETŘÍME.

ano, s plísní zkušenost mám (nižší topení a méně větrání přes zimu)
mé oblíbené jídlo jsou luštěniny jako hrách což je jedna z nejekonomič­tějších potravin
na topení dřevem z vlastní zahrady a ohřevem vody na kamnech se připravuji

Asketická romance civilizovaného světa mi přijde přirozená jako nemoce.