Jsem bubeníkova, nebo bubeníkovo žena?

Jste bubeníkova žena. Přivlastňovací přídavné jméno .- čí žena? Otcova žena – matčina žena. – můžete použít uvedené vzory.

Bubeníkovo žena je patvar, který se používá v určité oblasti.

Žena bubeníka není to pravé ořechové, protože jde o přivlastňování druhové, nikoliv individuální. Tím vyjadřujeme, že jde o jakéhokoliv bubeníka, zatím co bubeníkova žena vyjadřuje, že je ženou určitého jedince.

Samozřejmě to vyplyne z kontextu. Bohužel, tento 2. p. přivlastňovací se často používá, i když vždy není správný.

--

Doplňuji

Přivlastňovací tvary -ovo pro všechny rody jsou ustrnulé a zůstaly v jihozápadočeském nářečí.. Je to 1. nebo 4. pád j. č. pro střední rod.

Projevil se vliv zájmena jeho – bratrův otec = jeho otec = bratrovo otec.

V územních dialektech se objevují různé tvary, protože v době středověku byla jednotlivá panství izolovaná, takže jazyk neprošel různými změnami. Některé přinesli i tzv. krajánci. Proto se nářečí liší, i když vznikají tzv. nadnářeční

Ale bohužel, některé tvary přetrvávají a vstávají vlasy na hlavě.

Upravil/a: annas

Bubeníkovo je dítě.

A pak, že je čeština „nejdokonalejší jazyk“, jak tu kdosi nedávno velmi vtipně poznamenal. „Bubeníkovo žena“, to je paskvil. 🙂

Upravil/a: anonym

A není lepší napsat „jsem žena bubeníka“?

Mohlo by to také být: Žena s bubnem.

Bubeníkovo se v ženském rodu spisovně nepoužívá. Je to takto lidový výraz.

Pokud jsi z jižních nebo západních Čech a mluvíte místním nářečím, tak jsi bubeníkovo žena. Pokud z Kladenska nebo Lounska, tak bubeníková žena.

https://cja.uj­c.cas.cz/CJA4/fi­les/04-0316.pdf