Jste ochotni někdy důvěřovat i cizím lidem, nebo se spoléháte pouze a jenom na sebe?

Moc té otázce nerozumím.

Důvěřovat nedůvěřuju, poněvadž důvěra je poddruh víry a já víru nerad, z principu, jako tmářství, prostě víra je s věděním v absolutním protikladu.

Věc je jednoduchá: tak mám nějaké zkušenosti. Na základě těch zkušeností zhodnotím, do jaké míry se mi jeví, ta nebo ta, osoba jako spolehlivá k tomu, co od ní požaduju – třeba, já nevím, když si dám na Bahnhofu horkej párek, tak mi ale ani v nejmenším nevadí, že ta obsluhující osoba je od pohledu zlodějna. Nevadí, má za párek napsáno Kč 39.00, když bude „k službám!“, dostane Kč 40.00, jinak Kč 39.00 a nic víc s ní řešit nepotřebuju.

To samé je pracovní kolega: on má svou kulatou lopatu, já svou. Nebo když jsem dělal ve kšeftě, no tak on měl svůj úsek, já svůj. U nadřízených je to něco jiného, třeba.

Pak je věc otázky pravděpodobnosti a toho, že se ti lidé projeví. No a podle toho se zachovám, jednoduché.

Upravil/a: Filip84

Moc té otázce nerozumím, trochu si protiřečí. Tak pokud se na někoho „můžu spolehnout“ (já, konkrétně), tak pravděpodobně je na místě takovému člověku i důvěřovat. Ne? No ono snad jinak to ani nejde, si myslím. Nemůžu spoléhat na někoho, komu nedůvěřuji. Nebo ty můžeš? 🤔

Otázka je zmatená, ale pokud mám někomu důvěřovat, tak je to člověk, kterého dlouhodobě a dobře znám.

Samozřejmě. Bez někoho, komu člověk aspoň trochu důvěřuje (příbuzný, kamarád atd.) se člověk stane asociálem. To není o obezřetnosti, ale schopnosti normálně žít ve společnosti.