Jste od přírody nerváci? Co vás dokáže nejvíce znervóznit a co vám pomáhá se nervozity zbavit?

Jako asi nejsem nervák, naposledy mě rozhodilo, když jsem zákaznici v prodejně slušně a diskrétně požádala, aby si nasadila roušku a ona se na mě koukla přes brýle, jak kdysi dávno na nás žáky koukala moje třídní učitelka, a prohlásila, že nemusí. Pak dalšímu o pár dní později, ten prohlásil, že není debil, aby nosil roušku, a když jsem mu řekla, že až teda přijde kontrola, tak si pokutu zaplatí sám, prohlásil, že prej ať klidně přijde, že je všechny zmlátí na hromadu. Třeba někteří si to zapomněli nasadit a okamžitě po upozornění se omluvili a nasadili, ale ti nenosiči si neuvědomovali, že někteří mají roušku celý den bez sundání a těch pár minut mohli respektovat.
Nebo jsem šla po ulici bez roušky a projeli kolem mě policajti a přibrzdili a prej ať si ji nasadím. Přede mnou deset metrů týpek si hongal roušku v ruce a jemu nic neřekli. Prodavačka v obchodě, prý příště musíte mít respirátor a já měla dvě roušky. Borec za mnou na ksichtě orvanej hadr, co vypadal jak kus hospodskýho ubrusu a jemu neřekla nic, asi že byl dvě hlavy větší než ona.
Takže asi nejsem nervák, ale znervózńují mě situace, v nichž jsem nechtěnou hlavní hrdinkou, proto se jim snažím vyhýbat.
Vlastně ta poslední taková situace byla loni na jaře, když jsem stopovala ztracený mobil. Prozváněla jsem, někdo to zvedl a hned to zavěsil a pak ani nezvedal. Pořád jsem byla v dosahu, ale když jsem přehrávala zvuk, nikde v okolí jsem nic neslyšela. Přehrávání zvuku totiž je slyšet, i když má telefon tichý režim. Tak jsem tak chodila za telefonem, pořád přehrávala zvuk, až jsem to chtěla vzdát nebo jít na PČR, aby mi pomohli, když mám polohu telefonu, nakonec jsem to zavrhla a na zastávce jsem vlezla do tramvaje, asi mě osvítilo nebo co. V tramvaji jsem dala zas přehrát zvuk a ejhle, slyším dva metry před sebou vyzvánění z kapsy jak jinak nepřizpůsobivého. Říkám mu – naval mi ten mobil- a on vytáhl omlácenou tlačítkovou Nokii a podával mi ji. Říkám mu – ten si nech, já chci svůj mobil a prej, že nic nemá, teď lidi v tramvaji začali zvedat hlavy jak surikaty od svých mobilů, já jsem zvýšila hlas, zas jsem dala přehrát zvuk a ptám se lidí – taky to slyšíte, že, a oni, jo slyšíme. A nepřizpůsobivý si mlel svoje a tak jsem chtěla, aby si vyndal věci z kapes, že na něj šahat nebudu. A lidi furt hleděli, co se bude dít, já jsem skoro omdlela od toho stresu a až jsem mu pohrozila, že mu seberu berlu, aby neutekl a zavolám policajty, tak mi mobil vrátil, hodil ho po mě se slovy, jestli je můj. Říkám, že ne, že je mýho chlapa, a že může být rád, že tam není se mnou. A že až zas příště najde něčí telefon, že by ho měl vypnout, což jsem asi říkat neměla.
Pak na mě celou dobu čuměl, než mi přijela tramvaj.
Tak toto bylo horší než s rouškama.

Tak ze zkousek jsem mela taky vzdycky hruzu a kdyz jsem rano jela tramvaji, prala jsem si, aby uz bylo odpoledne a ja se toho stresu zbavila. Nepomohlo nic, musela jsem si to vytrpet.
Naposled jsem mela stres z trhani zubu moudrosti. Tri dny jsem nespala, ale v den konani jsem byla statecna. Nakonec jsem to preckala celkem v pohode a priste uz bych se tolik asi nebala. Je to neprijemne, ale po umrtveni se to da prezit.

Ve škole jsem mívala trému a nešlo mi mluvení. Vždycky jsem měla radši písemky než být vyvolaná. Jsem docela klidný člověk, který nekomentuje druhé, dokonce ani řidiče nebo cyklisty. Zdržím se ráda slovních komentářů. Už si umím utřídit, co je důležité, a co nestojí za to mít strach nebo zvýšit hlas.

Občas se někomu podaří mne rozhodit (manželka to není, tam už jsem natrénovaný 🙂 ). Naposledy jeden politik, když tvrdil, že zem není zeměkoule,
ale že je placatá, takže podle něho je zem zeměplacka 🙂

Upravil/a: paul1