Jste taky nezaměstnaní?

Ušetřím ti 3 litry, jezdi na kole.

Já chodím do práce pěšky z vlastní vůle, mám to přes 10 kilometrů a taky se to dá. Na jednostopém vozidlu s lidským pohonem je to pak záležitost 3/4 hodiny pokud nevybereš špatně a nebudeš to absolvovat na rotopedu. Jinak argumentům moc nerozumím: „Dělal bych cokoliv … ale ani to není k mání. A pokud se něco náhodou objeví… nabídnou 10 – 12 tisíc hrubého…“. To chceš říct že bez práce si vyděláš víc?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Dám ti také příklad. Vzdělaný, schopný, bezproblémový člověk s letitou praxí. Když přišel po dvaceti pěti rocích o práci díky tomu, že jeho místo potřeboval jeho nadřízený pro syna známého – absolventa (paradoxně mu dal ještě vyšší plat, než tomu letitému zaměstnanci!), byl docela optimistický, protože čekal, že jako zkušený odborník jistě brzy odpovídající místo najde. Jaké bylo jeho rozčarování, když zjistil, že ho nikde nepotřebují! Začal (pořád ještě optimisticky) podnikat – v jeho oboru to nešlo, tak se rekvalifikoval – neznalý praktik, nutných „zákulisních“ machinací a podobně, se nakonec dostal do dluhů, exekucí. Nechtěl okrást lidi, které zaměstnával, takže přišel postupně o dům, auto a další majetek. Všichni od něho dali ruce pryč. I manželka, i děti. Nakonec se do toho tak zamotal a psychicky složil, že spáchal sebevraždu. Nezasvěcený člověk si jistě řekne: No co, takovejch je dneska…
Ano, dnes(!) ano, proto je tak cynicky přehlížíme.
Ale prosím i o lidský pohled, který se právě dnes úplně vytratil. Vžijte se do pocitů člověka, který ztratil svou hrdost. To, co pokládal za své přednosti – čestnost, přátelství, laskavost – to vše bylo pošlapáno někým, kdo má v tu chvíli moc. Za všechno se platí. A hodně. Člověk na dně nemá finance na to soudit se s mamutí firmou, jezdit po konkurzech, které jsou často zmanipulované, neumí „podmazávat“ – ani na to nemá. Ukázalo se, že humánní povaha nemá šanci. Ne každý člověk je schopen se dnešní nemorální době přizpůsobit a je hodně těch, kteří byli zvyklí na to, že když se jim děje nějaké bezpráví, mají šanci se někde bránit.
Kde dnes? U zkorumpované policie? Na byrokratických úřadech, které jim jenom vyhrožují a nikdy v ničem nepomohou? Stát by tu měl být pro občana. Jakmile jsme dospěli do stadia, že se každý musí postarat sám o sebe, pak to není demokracie, ale anarchie a studená občanská válka. Proto se lidé začali mezi sebou tolik nenávidět a zámerně škodit jeden druhému. Samotná podpora v rodině je sice důležitá a nápomocná, ale rozhodně nedokáže člověka spasit – zvlášť, když ta je na něm ještě finančně závislá.

Chápu plně tvé pocity. Hlavně to stadium jisté bezmoci a beznaděje, do něhož se člověk začne pozvolna propadat. Najednou nemá sílu, není schopný se radovat, ale ani být dostatečně sebevědomý na to, aby mohl (třeba na pohovorech) vystupovat suverénně. Stačí pár neúspěchů a přestaneš si věřit. Ne každý takový nápor zvládne a kdekoho to obyčejně lidsky zlomí. Jedinou radu, kterou ti mohu dát, je vzít pro začátek opravdu cokoli. „Něco“ dělat je vždy přínosnější – aby nenastal pocit zmaru a tělo nebylo ve stresu. A při tom hledat. Zkus si „promluvit sám se sebou“ a snaž se „smířit“ s tím, že bude pro tebe i tvé blízké přínosné, že „se máte“. Držte co nejvíce spolu. Mějte se „obyčejně“ rádi. Domácí pohoda a zázemí ti hodně pomůže a dodá jistý optimismus i k tomu, že „přijmeš“ to, v čem jsme dnes nuceni žít.

Když se bavím se svými klienty, kteří rozjeli po revoluci nějaké obrovské kšefty a mysleli si, že jim bude patřit svět, ale nezvládli to – a je jich dost, protože „vyhráli“ fakt jen ti „nejlepší“, většina lidí nakonec touží znovu po tom, co měli (nebo měli jejich rodiče) – žít dobře a mít svůj klid. Nepotřebují už vlastnit desítky firem, mít obrovské domy, jachty a nejnovější bouráky. Chtějí mít svou jistotu ve spokojené rodině, mít střechu nad hlavou, práci, kterou se vyučili, udělat si něčím radost a mít tak akorát na to, aby se nemuseli zadlužit. „Normální“ život. Jistotu klidné budoucnosti a ne stres z exekuce, dluhových pastí a konfliktů. Doba, ve které jsme se „ocitli“ je zatím to nejhorší, co mohlo obyčejné slušné lidi potkat. Vím to, protože těch, kteří už nemohou dál – a jsou to obyčejní lidé, kteří by se normálně měli mít dobře – nejsou to lenoši, flákači ani parazité společnosti – tolik jich nikdy nebylo. Jak jsem tu nedávno psala. Rozhodně bych byla radši, kdybych měla méně pacientů, jen kdybych věděla, že je to proto, že jsou lidé spokojenější.
Přeji ti „pevné nervy“ a štěstí. I tvé rodině.

Manžel nikdy neměl práci v místě ,musel vždy dojíždět a dojíždí dodnes a sám autem protože nemá spojení jinak a nikdo na tu stranu nejezdí s kým by se dělil o náklady. Projede dost pěnez, jezdil i 50km jednu cestu , nyní je to míň ale zvykl si na to. Prostě se musí člověk přizpůsobit. Vždy si práci našel i mimo své zaměření. Dneska to jinak nelze. Já zase říkám ,kdo chce tak vždy práci nejde – v naší rodině se nevzdáváme a vždy to vyjde.Syn se kvůli práci odstěhoval na druhý konec republiky a je spokojen nelituje toho a šel do neznáma.
Držím palce , nevzdávejte to a shánějte – nebojte se jít do něčeho nového.

Bohužel, práce je málo celkově. Některé skupiny vlastně nemají šanci vůbec. Například ve věku nad 50 let člověk většinou vůbec nemá šanci. Neovlivní to ani zkušenosti ani vzdělání. Dá se předpokládat, že tato situace se v dohledné době určitě nezlepší. Každý přežívá jak může. Někdo žije z našetřeného, někoho podporují příbuzní, někdo se snaží sehnat alespoň něco na černo. Někteří to řeší tak že kradou a dělají podvody. Ovšem jen do té doby, než je zavřou.
Jak se zachovat v takovéto situaci, nejde dost dobře poradit. Jedině hledat , hledat a pokud možno nevzdávat se.

Máme co jsme chtěli !

Viz. pěkný příspěvek Damiany.
Cituji :
. To se „strašilo“ kapitalismem. Bezdomovci, bídou, nezaměstnaností, násilím, sociálními nejistotami… A přesto si lidé nedali říct a dnes to mají.

Ne, nejsem nezaměstnaná, nemůžu si to dovolit, od pracáku bych nedostala ani korunu a nájem a další věci za mě nikdo nezaplatí. Tudíž do práce musím vstávat ve 4 a dojíždět a nic jiného mi nezbývá.....

nejsme

Na ÚP jsem byla. Trvalo to poměrně dlouho, než jsem si práci našla. Právě proto jsem nějaký čas pracovala také jako pojišťovák. Jsou (podle TV) regiony, kde nějaká práce je. Ale jako národ nejsme zvyklí na to stěhovat se za prací. Nejspíš to bude tím, že u nás je drahota úplně ve všem a když už si člověk jednou trochu domácnost zažídí, tak nemá chuť se hned stěhovat.
Nejsem nezaměstnaná, právě naopak. Jsem důchodkyně, mám práci a kromě toho ještě něco málo dělám doma. Pokud žiju, tak si chci života řádně užít.

20 km mi nepřipadá jako neřešitelný problém. Možná to chce najít další lidi, kteří takto dojíždějí. Znám to z okolí, kde se vždy několik lidí domluvilo a jezdili do práce společně s tím, že spolucestující majiteli vozidla platili alespoň benzín. Nebo se střídali a náklady se tak rozložili do únosné výše. Také je možné jezdit vlakem nebo autobusem.
Budeš muset své současné předsudky v sobě nějak zlomit. Samo se nevyřeší nic. Hledej možnosti a najdeš i cestu, jak z toho.
Holt stará „socialistická“ ústava, v níž bylo jako jedno z hlavních zakotveno „právo na práci“ už neplatí. Máme podivnou formu kapitalismu, ale ten se rozhodně starostmi o existenci obyčejných lidí zabývat nebude. Zájem našich politiků končí u čísel statistiky o počtu nezaměstnaných.
Doplňuji:
omlouvám se za chybku mělo být si tak rozložili

Upravil/a: anonym

Ne. Nicméně mosoj očividně taky je, ale doufá, že si práci najde tady ;)
Teď vážněji, já do práce dojíždím, veřejnou dopravou, aut je všude už tak dost a nestěžuju si. Jak už byl řečeno, práce se vždycky najde, ale člověk musí něco obětovat. Buďme rádi, že tady nemáme minulý režim, to nebyla práce, ale „práce“…

Jsem nezaměstnaná přes dva roky a všechno je v pohodě.
Doplňuji:
Naposledy jsem byla vloni na pohovoru ohledně práce v nejbližším městě, ale už se mi ani nikdo neozval. Mně by ani nevadilo dojíždění – pokud by byly nějaké spoje a pracovala bych klidně i za minimum. Práce se neštítím žádné – pokud na ní mám alespoň nějaké předpoklady. Pobírám peníze od sociálního úřadu a stačí mi tak na týden, ale nestěžuji si. Přítel sice bere také nějaké peníze – má invalidní důchod, ale do týdne je bez koruny. Vždycky se snažím nakoupit hlavně potraviny a nějaké drobnosti ostatní holt vynechám na příště.

Upravil/a: anonym

já bohužel zaměstnaný jsem a práce pořád dost. APB Plzeń nedávno sháněla řidiče na Tatry-sklopky .třeba ještě mají místo. Můžu se ti zeptat,já u téhle firmy dělám bagristu.