Avatar uživatele
bolak

Kdy si začali lidé dávat jména?

A je možné že si dávají i opice jména? Že se navzájem nějak oslovují ale v opičí řeči, takže my jim nerozumíme?

Uzamčená otázka

ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce

Zajímavá 5Pro koho je otázka zajímavá? annas, vagra, iceT, johana 56, gagaga před 4078 dny Sledovat Nahlásit



Nejlepší odpověď
Avatar uživatele
annas

Nomen omen, zní staré latinské přísloví. Doslovně znamená „jméno znamení“ a používá se, když jméno osoby vyjadřuje charakteristickou vlastnost svého nositele. Výraz „nomen omen“ poprvé použil dramatik Titus Maccius Plautus ve hře Peršan, kde se říká „nomen atque omen“ (název a znamení zároveň). Formulace se týkala jedné z postav – zištné prostitutky jménem Lucris (lucrum znamená „zisk“).

Jména, která měla vystihovat vlastnosti svých nositelů, však dávali naši předkové v mnohem starších dobách. V dávné minulosti byl význam jmen při jejich výběru zcela zásadní. Ale časy se mění a jména také. Podíváme se na to, jakým vývojem jména prošla, jak je vybíráme dnes a jak ovlivňují dětskou psychiku.

Jak a proč vlastně jména vznikla? Vysvětlení má naše nejznámější odbornice na jména Miloslava Knappová. „Původ jmen osobních je třeba hledat ve jménech obecných, tj. označeních osob, zvířat, věcí, vlastností, činností a stavů,“ vysvětluje v knize Jak se bude vaše dítě jmenovat?. „Vznikala z nich tehdy, když se objevila potřeba jedince pojmenovat, individualizovat, zvláštním označením odlišit od ostatních. Jménem se snažili jeho tvůrci člověka výstižně popsat, charakterizovat jeho zařazení do společenského života, do přírody, vystihnout jeho skutečné, domnělé nebo chtěné vlastnosti tělesné či duševní, a to buď přímo, nebo přirovnáním, například ke zvířatům a přírodním jevům, popsat jeho vztah k lidem, k přírodě, k bohům nebo bohu, k veškerému okolnímu světu.“

Zatímco dnes dítě dostane jméno hned po narození, v dobách, kdy potřeba lidi pojmenovávat teprve vznikala, u většiny národů dostávali jména jen dospělí. Dětem se po narození nedávala. Dospělí dostali jméno podle nějaké své výrazné vlastnosti nebo podle důležitého činu či zásadní události, která se v jejich životě odehrála.

Zdaleka ne každý dospělý však jméno dostal. Jak uvádí Miloslava Knappová, jména byla v mnoha kulturách dlouho vyhrazena bohatým vrstvám, tedy šlechtě, vládcům a vojevůdcům. Chudí mnohdy žádná jména neměli. Pokud bylo třeba je oslovit, oslovovali se povoláním: „ševče, mastičkáři, žebráku“. Zpočátku převládala jednojmennost, až později se začala objevovat v závislosti na různých historických, společenských a jazykových podmínkách dvoujmennost, popřípadě vícejmennost. Jména složená ze dvou a více slov – třeba Dunící hrom – se považují za jednojmenná, protože jde sice o dvě slova, ale jedno jméno. Vedle toho existují i jména větná – Ten, který tančí s vlky.

atd.
S kým máte tu čest
Vliv profese a vzdělání
Vliv doby a módy
Nová doba, nové zvyky

http://www.da­ma.cz/zabava/de­la-jmeno-cloveka-20421

0 Nominace Nahlásit

Další odpovědi
Avatar uživatele
Nuk nuk

Odnepaměti, od počátku své existence. Člověk má totiž určitou potřebu „označovat“ různé věci, různými názvy, aby je odlišil od těch ostatních. Jen zpočátku to nebyla jména v dnešním slova smyslu, spíše to byly ustálené přezdívky, které označovaly určité vlastnosti, schopnosti, nebo události, které se v životě dotyčného staly a měly nějaký zásadní význam, ať už pro něj samotného nebo pro společenství, do kterého patřil. Navíc dlouho nebyla jména nijak pevně daná, dotyčnému nějak říkali v dětství, jinak v dospělosti a podle situace se jméno měnilo. Také pokud se přestěhoval do jiné kulturní a jazykové oblasti, tam jeho jméno buď přeložili, nebo mu dali úplně jiné (příkladem jsou třeba některé biblické příběhy, hlavně z doby babylonského zajetí – např. celkem známá postava královny Ester. Její původní, židovské, jméno bylo Hadassa). V různých kulturách – a někde je tomu dodnes – se jméno udělovalo při určitých slavnostních příležitostech.

Není známo, že by opice měly nějakou příliš rozvinutou řeč (Samozřejmě všechna zvířata se nějak dorozumívají, ale nelze to srovnávat s lidskou řečí), natož že by si dávaly jména. Nejrozvinutější způsob dorozumívání, velmi blízký řeči nemají opice ale delfíni. Ovšem, nakolik dovedou pojmenovávat jeden druhého, toť otázka, ovšem myslím, že tohle už nesouvisí jen z řečí, ale i s vnímáním na takové úrovni, na které to dovede jen člověk.

0 Nominace Nahlásit


Avatar uživatele
mosoj

Od té doby co si začali nadávat .

0 Nominace Nahlásit


Diskuze k otázce
Avatar uživatele
bolak

annas: a nějakej přibližnej letopočet bys ze sebe nevysoukala? ;)

před 4078 dny Odpovědět Nahlásit
Avatar uživatele
annas

Ach, jo. Zkusím.

před 4078 dny Odpovědět Nahlásit
Avatar uživatele
annas

Našla jsem jen u českých jmen. http://retrofe­eling.blog.cz/1207/kres­tni-jmena-a-jejich-zajimavy-vyvoj

Historii jmen lze rozdělit do cca 6 období, budu vycházet z dělení uvedeného v knize Průvodce našimi jmény od F. Kopečného, odborníka na vývoj a význam jmen:
Prvním obdobím jmen je doba do roku 1300. Na našem území převládá jednojmennost a jména slovanská, ovšem setkáváme se i se jmény německými. Seznámili byste se zejména s Boleslavy, Bořivoji, Svatopluky, ale prohodit pár slůvek byste mohli i s Otou, Bedřichem, Jindřichem či Konrádem.
Po roce 1300 se k nám dostává křesťanství a vlna zbožnosti ovlivňuje i jména. Oblíbeným se stal Daniel, Ondřej, Jan, Tomáš či Silvestr. Další změny přinesl i příchod františkánů a dominikánů. Tyto řády s sebou přinesly zvyk uctívat svaté, jelikož právě svatí byli ochránci lidí. Tehdejší zbožný člověk si chtěl zajistit svou ochranu a tak přijímá jméno některého ze světců, tím si zajišťuje jeho přízeň. Populárními se stávají jména jako Kryšpín, Havel, Mikuláš a Petr. Velmi zajímavá je informace týkající se města Chrudim v letech 1330 – 1380. Údajně zde tvořil Mikuláš, Jan a Petr neuvěřitelných 48% všech jmen! Tedy pokud jste potkali při své pouti chrudimského občana, jmenoval se téměř s 50% šancí Petr, Jeník či Mikuláš Smějící se
Sympatie si získávají také jména hebrejská (Př. Jonáš, Eliška, Zuzana (=lilie), Sára (=paní)), řecká (Alexandr, Filip, Kryštof, Dorota, Apolena…), latinská (Lukáš, Vavřinec, Pavel, Felix, Dominik, Klára) a germánská (Karel, Heřman, Albert…).
Po roce 1750 u nás vévodí barokní styl a přináší novou vlnu zbožnosti – především se vychází ze zvýšeného kultu Panny Marie a sv. Josefa. S hojností jsou užívána jména těchto dvou světců, ačkoli dříve byla tato jména vnímána jako boží, tudíž se je lidé ostýchali používat. Vedle Marie a Josefa se setkáváme i s Antoníny, Františky, Antoniemi a Barborami.
Po roce 1860 je zaznamenán nárůst dětí, které byly pojmenovány Růžena, Božena, Věra, Vlasta, Bohumil. Těmto jménům se říká „národní“, ale na přední místa v žebříčku oblíbenosti se dostávají jen zřídka.
Další výrazné změny nastaly od 2. světové války. Přesně v této době už nejsou vnímány rozdíly mezi městem a venkovem a mezi stavy. Přichází západní vlivy a objevují se jména jako Monika, Renáta, Michal, Martina, Eva, Hana, Jana, Ivana, jejichž oblíbenost se stupňuje.
Poslední epochu bych označila za současnou dobu (tedy léta 21. století) kdy se vedle tradičních českých jmen (Jan, Tomáš, Lukáš) děti pojmenovávají jmény cizími jako např. Kevin, Jennifer, John, Kate, jež bychom těžko hledali v našich kalendářích.

před 4078 dny Odpovědět Nahlásit
Avatar uživatele
annas

Ještě z jiného zdroje o českých jménech

V nejstarším období češtiny (10.–13. stol.) převládala jednojmennost a jména slovanského původu. V praxi to znamenalo, že na oficiální úrovni vystupoval každý člověk pod jediným jménem: např. v listině potvrzující převod majetku jsou zapsáni dva svědkové jménem Bohuslav bez další specifikace.
Období 14. století: V této době přichází druhá vlna křesťanských jmen. Úcta ke svatým se začíná šířit i u prostého lidu.
Období 15.–pol. 18. století: Jako oficiální osobní jména se zcela prosadila jména křesťanská. Ke jménům často užívaným již v období předchozím přibývá v 15. stol. Jiří (zásluhou Jiřího z Poděbrad)
Patentem Josefa II. v r. 1780 byla uzákoněna povinnost příjmení (u židovského obyvatelstva v r. 1787). V praxi to znamenalo, že jedno z příjmí, které člověk měl, se stalo jeho závazným, neměnným a dědičným příjmením
http://webcache­.googleusercon­tent.com/sear­ch?q=cache:LPZlgDn9E­dEJ:www.phil.mu­ni.cz/cest/li­de/pleskalova/CJBA20_Pl­eskalova_Vyvoj_dvou­jmennosti.rtf+&cd=1&h­l=cs&ct=clnk&gl=cz&cli­ent=firefox-a

před 4078 dny Odpovědět Nahlásit
Nový příspěvek