Když se nám zastaví srdce, nastává klinická smrt, přesto ještě nejsme úplně mrtví. Není to děsivé?

ano, je to děsivé

Jen se potvrzují slova Jiřího Wolkera: nebojím se smrti. Bojím se umírání.

Upravil/a: dudu

myslím si něco jiného - co?

Myslím na to, na co je dobré myslet v momentě smrti. Co by to tak asi mělo být? Ten moment zřejmě existuje, jak mimo jiné možno dedukovat i z této tvé otázky. Někteří lidé i na konci svých dnů milují a jistě budou skálopevně přesvědčeni, že jejich poslední myšlenka má patřit předmětu jejich nejhlubší touhy a lásky, ale…

Má tomu tak být? Na co budou v tu kratičkou chviličku myslet? Jistě, na co se ptáš, je děsivé. Ovšem mně zde vyvstávají mnohem děsivější otázky. Víš, totiž kdyby třeba ta hlava z příkladu se zakutálela trošku blbě očima někam do kouta, tak poslední (a podle všeho i velmi důležitá) myšlenka toho odsouzenýho by přišla zcela vniveč. Jenže… mělo tomu tak být? Nepropásl tím cosi zásadního?

Mám teorii, pokud jeden z manželů v momentě smrti upře svou poslední myšlenku k Bohu, zatímco manžel/ka s ním sedí u smrtelný postele a drží za ruku, že jde vlastně o zradu/nevěru. Ovšem tato teorie neplatí v případě, kdy oba manželé v Boha svorně věřili už předtím a jejich láska k němu byla silnější, nežli samotná láska mezi nimi. Pak zde jde o výjimku. Ale stále se potácíme okolo teorie, že myslet bychom měli na milovaný předmět bytí a že nejblíže takovému je blízká osoba, kam u některých bezpochyby patří i tzv. Bůh. Jenže může jít o hodně naivní teorii a to by mělo lidi děsit nejvíce. Mělo by je děsit natolik, aby se jako lidstvo začali veřejně zaobírat otázkou, na co je dobré myslet v momentě smrti. To by mohlo následně mít dopady na jejich víru, což by mohlo pozitivně ovlivnit krutosti a zvěrstva tohoto světa. Jen si dobře rozmyslet, na co myslet v momentě smrti. Myslím, že každý člověk by na to měl celý jeden lidský život.

věřím tomu

Asi to tak bude. Jsou i přiznání těch, kteří zažili klinickou smrt a popisovali svůj zážitek se smrtí a jaký to byl pocit.
Osobně si, ale myslím, že to není smrt, ale jen stav před smrtí – takové umírání. I když už je skoro mrtvý, ale ještě nezemřel. Smrt je jen jedna a z té už se člověk neprobere. Jestli je něco po ní, tak to ví asi jen ti mrtví.

Mně se takové experimenty líbí. Jsou děsívé i fascinující zároveň. To, že třeba uťátá hlava ještě nějaké 3 vteřiny reaguje je známo. Můžou to být ale i takové samovolné impulzy, které nastávají u mrtvých. Jako takové cukání např. v nohou, inkontinence nebo bzdění. A to se neděje jen u umírajících, ale i u mrtvých. Protože i chvíli po smrti v těle samotném ještě dochází k různým procesům a nervovým vzruchům. I když označením někoho za mrtvého, by mělo být stanoveno až všechny ty procesy skončí. Protože ten člověk ještě žije, jen teprve dožívá. Srdce se zastavilo a jiné orgány zastavily svou funkci. Ale to není ještě smrt, dokud se to nezastaví všechno. Člověk může i v těchto předmsrtných okamžicích, kdy už je prohlášen za mrtvého, ještě vnímat.
Dá se říct, že i uťatá hlava ještě chvíli žije, protože mozek ještě pracuje a v celé hlavě dochází k posledním živ. procesům. Takový člověk už jistě nepromluví – nemá jak, ale víčkami pohnout může.
To vše je spíš konečný stav. Mezi životem a smrti. Ale ještě ne samotná smrt.

Mně ještě připadaly zajímavé ty experimenty, kdy se pokoušelo zjistit, kolik váží duše. Nějaký lékař/vědec vážil umírající lidi – kolik váží před a po smrti. Rozdíl je v několika gramech. Myslím, že to bylo přes 20 g. A není dotoho možné zahrnout třeba úník prdíků ani nějaké zastavení procesů uvnitř, které v těle probíhají (to by na váhu vliv nemělo. I kdyby jo tak určitě ne v desítkách gramů. Možná ani ne 1 g).

Upravil/a: Midas

nezajímá mě to

Zatím nemám v plánu umírat. Ale přesto je to podstatná informace

Upravil/a: Gus_Fring

ano, je to děsivé