Které osoby lze zařadit do kategorie sociálně slabších,

Např. osoby, které nemají na živobytí.

Například já. Jsem nádeník a socka.

Každý, kdo nedosahuje příjmu 25 – 30 tisíc (samostatně
žijící osoba). Když je průměrná mzda 43 000 Kč.
Všichni ti, kteří mají hrubou mzdu do 20 tisíc, jsou pod hranicí bídy.
S čistým příjmem kolem 20 tisíc, jsou na hranici bídy.

Hodně však záleží na tom, za kolik peněz B (se vším všudy).
Jeden za 6 tisíc, druhý za 9, někdo za 15 nebo za 20 a více.
Tak počítej 😉

Sociálně slabší pak jsou HLAVNĚ osoby, které nejsou schopny postarat se samy o sebe,
potřebují dopomoc. Nejsou schopny bydlet samostatně.
Sociální lůžka/bydlení, jsou ta nejdražší. Bez příspěvku za nemohoucnost,
by v takovém zařízení být nemohly. Děti/příbuzní, musejí doplácet.
Průměrný, státní důchod služby nepokryje.
Zdravotní lůžka (s příspěvkem ZP), jsou na 3 měsíce. Pokud lékař doporučí
další a delší pobyt. Pojišťovna hradí, část poskytovaných služeb pak pacient nebo rodina.
Pak musí domů, do domov důchodců, ti schopnější, do domu s pečovatelskou službou.

Upravil/a: da ny

Třeba mě…

Sociálne slabší sú ľudia s príjmom menej ako 2/3 priemernej mzdy. (žiaľ, je v tom aj väčšina starobných dôchodcov)

Upravil/a: led

S takovou kategorií se odborně neoperuje.

Jsou osoby sociálně vyloučené, osoby ohrožené sociálním vyloučením, osoby objektivně chudé, osoby relativně chudé, osoby ohrožené objektivní chudobou, osoby ohrožené relativní chudobou. Třeba.

„Sociálně slabší“ je příliš vágní termín, než aby se s ním dalo odborně pracovat.

Objektivně chudý je ten, kdo nemá na živobytí částku $1.00 na den, tj. dnes je to cca Kč 700.00 na měsíc. Objektivně chudý je proto, protože je, v podstatě, ohrožen svou chudobou na životě, a to i ve státech, kde je úplně nejlevněji.

Ani s pojmem objektivní chudoby se nepracuje správně. Je, například, rozdíl mezi objektivně chudým Kubáncem, který – vlastně – objektivně chudý není, protože bydlí prakticky zadarmo, vodu má zadarmo, bezplatnou zdravotní péči, která je závistí rozvojového světa, atd., a mezi objektivně chudým Somálcem, který zadarmo dostane leda tak po rypáku.

Jsou konsensuální kriteriony, na základě kterých je osoba – v té nebo té socioekonomické společnosti (skupině) – považována za relativně chudého. Těmi konsensuálními kriteriony je, že neuspokojí své základní životní potřeby, mezi což patří slušné bydlení, otop, voda, atd., kvalitní jídlo, pitná voda, ale také přístup k zdravotní péči (ne všude na světě je prakticky zdarma), nebo k informacím. I u nás se bude lišit hranice chudoby v Praze, a třeba v Německých Pavlovicích, obec Osoblaha, okres Bruntál. Summa summarum, všecko další je tak rozsáhlá thematika, že vypisovat jí tady a podrobovat argumentačnímu přetřesu se jeví, s ohledem na úroveň tvého intellektu, a na tvůj opravdu vážný „zájem“, jako házení perel sviním.

Sociálně slabší kategorii můžeme zahrnout osoby, které se potýkají s chudobou, nezaměstnaností, stavem bezdomovectví nebo postižením. Mezi tyto skupiny lze také zařadit seniory na minimálních důchodech, osamělé matky s malými dětmi, osoby s chronickými onemocněními, uprchlíky, osoby žijící v sociálně vyloučených lokalitách, osoby s nízkým vzděláním, osoby s duševní poruchou atd.

Je důležité zdůraznit, že „sociálně slabší“ není synonymem pro lenost nebo neschopnost – spíše označuje ty, kteří se kvůli různým okolnostem dostali do situace, kdy mají omezené možnosti zlepšit své socioekonomické postavení.