Kteří všichni vládci vládli absolutně?

Filip84

Disraeli: To, co píšeš, je ale nesmysl, sorry, jako! 😅

Pokud byl panovník katholický, nebo prostě křesťanský, protože o katholicismu se můžeme, de facto, bavit až po Sněmu tridentském, ve věcech víry neměl prakticky žádnou autoritu, byl striktně vázán výkladem a pokyny Svatého stolce (a, tedy, biskupů, Svatého officium …).

Jistě, můžeš namítnout, že se to týkalo věcí církevních, ale že ve věcech světských měl prakticky neomezenou moc. Neměl.

Středověká civilisace byla „udělána“ Církví (nebo „se udělala“ Církvi navzdory, nebo něco mezi tím, ono, taky, záleží na úhlu pohledu), křesťanství nejen jako náboženství, ale křesťanské pojetí světa, přírody, morálky, všeho bylo jediným možným úhlem pohledu na úplně všecko. Lenní pán neměl jenom právo, třeba soudit a vykonávat hrdelní ortel (což ale byla také jeho povinnost!), měl i povinnosti, třeba bránit poddané, pečovat o poddané.

Panovník byl pevně svázán zvykovým právem, třeba ve věcech trestních se u nás ustálilo saské zvykové právo. Někde přímo Sachsenspiegel, někde Magdeburské městské právo, nebo třeba Codex Iuris Lubschicensis. Striktně se dbalo na zásadu stare decisis et non quieta movere, předvídatelnost práva, rozuměj v rámci práva kodifikovaného, byla mnohem větší, než dnes. Takovýho Jana z Husince musel Sigmund Lucemburský odsoudit k hrdelnímu trestu. Nechtěl, Jan z Husince všecky nasral!, nikdo ho zmordovat nechtěl, všichni chtěli, aby ty svoje pakoniny pochopil, pochopil, že není autoritou ve věcech víry (před celým křesťanstvem – koncilem, magor! 🙃), posypal si popelnicu na hlavu, oni by ho uklidili v klášter, někde v Říši, tam by měl nejlepší jídlo, zaopatření, i psát by mohl (jenom už ne až takové pakoniny!), by si vklidu dožil. Ale on ne, zavilý reakcionář, no tak protože byl kacýř v bludu setrvávající, Koncil ho musel exkomunikovat, a protože byl kacýř v bludu setrvávající, ergo nebezpečí pro celý křesťanstvo, Sigmund Lucemburský, jako nejvyšší lenní pán a vládce ve věcech světských, ho musel odsoudit na smrt, a to na smrt upálením, jsa vázán praecedentem Friedricha II. der Staufer z roku 1223.

A Friedrich II. der Staufer, A. D. 1223, nemohl jenom tak, z plaisiru, odsoudit zatvrzelýho kacýře k trestu hrdelnímu, nadto k trestu hrdelnímu upálením na hranici, protože už raná patristika mordování kacýřů zatvrzelých přísně odsuzuje (sv. Ambrož, sv. Jan Zlatoústý, sv. Martin et alii), a kdyby tak, z plaisiru, Císař a Král římský učinil, mohl by být až exkomunikován! Ne, nejprve musel kacýřů pálení povolit III. Sněm lateránský, A. D. 1179, což bylo ale na nátlak šlechty katholické skrze albigenské a spol., nebyla to úplně až tak vůle Svatýho stolce, Svatý stolec, přeci jen, neměl na smrti kacýřů žádný profit.

V době, kdy Hus mlel ty svoje shity před Koncilem v Kostnici, už ale bylo kacýřů pálení úplně běžné, něco, jako dneska je běžné dostat pokutu za jízdu na červenou, konec konců, i sám Jan z Husince za kacýřů pálení brojil, minimálně v disputaci v Žebráku A. D. 1409.

U nás se vůbec v hrdelních přích nebylo lze s to obrátit na panovníka, a to až do roku 1770! Až čl.42 Constitutio Criminalis Theresiana (já si toho hrdelního řádu dneska počtu! 😅👌) připustil rekurs, anóbrž Ucházku, k Arcidomu panovnickému, ve všech věcech hrdelních (čl.42 §.1.), avšak s výjimkou hrdelních pří práva stanného (čl.42 §.3.). Do té doby jediným dohledem panovníka nad výkonem hrdelního práva byla Rada nad appellacemi, do tý doby nebylo vůbec nic, žádný dozor panovníka nad soudy, žádný professionální sou­d.

No arciť že nebylo! Už Rada nad appellacemi byla „pozdvižení“: právo nad životem a smrtí nevolníků je, přeci, z boží vůle, nám do toho žádný kecat nebude! 😡 A najednou Rekurs! 😲 „Najednou“, no, za 300 let, zhruba! 😅👌

Kdybys četl Verneurte Landesordnung, tak bys věděl, jakou úzkostlivou péči panovník věnoval odůvodnění zmocnění k vydání tý zemský konstituce, odvolávaje se na Zlatou bullu Sicilskou, etc. etc. etc.

Žádná absolutní moc nikdy neexistovala, tu měli až nacisté.

Disraeli

To je věc pojmů a definic. Pojem absolutní a konsitční monarchie jsou taky vcelku novodobé, novověké. Dřív takové rozdělení ani neexistovalo. Byla jen monarchie (a dle toho novodobějšího vnímání to byly všechno právě absolutní).
Monarchie má v politologii různorodá a kontroverzní definice a pohledy, a ještě horší je to (nejasné vymezení pojmů) u absolutní a konsituční monarchie.
Totéž platí i pro despotismum, diktaturu, totalitu a všelijaké různé pojmy, včetně i pojmu stát, republika, aj. Některé vcelku nové (nebo pozměněné), lišící se dle doby nebo výkladu (autora).

Absolutní monarchie též neznamená, že má panovník absolutní/neo­mezenou moc (byť se to dnes tak laicky chápe). Znamená to jen, že má moc, vládne (je hlavou vlády) a dělba moci tam moc neexistuje (přestože to neznamená, že disponuje neomezenou mocí ve všech sférách státní moci).
Konstituční monarchie pak znamená, že tam vládne někdo jiný než monarcha/mnoarchie. Formou státu to monarchie je, ale formou vlády úplně ne, protože u moci je něco jiného (ať už demokracie – a volení zástupci, aristokracie nebo diktatura, totalita).
Absolutní monarchie je absolutní, protože je úplná, pravá a forma vlády je čistě (pravá) monarchie („absolutní“ není narážka na moc ani se k ní přímo naváže, ale váže se přímo k pojmu monarhie). Konstituční pak zjednodušeně, že je to monarchie + něco (kde to něco má skutečnou moc a vládne – na úkor panovníka).

Absolutismus taky není totéž co absolutní monarchie. Za jedno má více významů, za druhé spíše obdboí a snaha (trend a hnutí) některých monarchů o dosažení, co největší moci.

Pak je důležité vymezení mezi absolutní mocí, neomezenou a dalšími. Proto píšu, že je to relativní a záleží na pojmech. V tomto se neomezená moc pak nemusí vůbec týkat jen monarchií, ale kterékoli jiné formy vlády (kde vladaři vládnou neomezeně).

Je pak pochopitelně neomezená moc de iure (zákonná) a de facto (skutečná). To na co víceméně taky narížéš. Zákonně může mít panovník neomezenou moc, reálně však většinou nikoli – protože nějaká ta omezení vždy existují..
Proto je to komplexní téma… jen jsem se v něm nechtěl nimrat.

JIstě, ve stavovské a feudální monarchii může být moc panonvíka omezena. V katolických a jiných silně náboženských monarchiích taky může být panovníkova moc omezena (pokud sám není to svrchovanou náboženskou postavou). Podobně šlecchta, jiná třída nebo některé osoby mohou mít moc mimo panonvíka a omezovat tak tu jeho – různě ve starověku a středověku. Ale i tak to zpravidla byly absolutní monarchie, kde panovník byl ústřední postava s největší mocí, konečným slovem a hlavní rozhodovací pravomocí. Odtud monarchie nehledě na podobu (přes otrokářské, feudální a různě ekonomicko-společensky uspořádané), tedy až do moderní doby, kdy byly panovníci skoro zcela zbaveni politické moci a vláda od panoníka přesla na někoho/něco jiného.

Mně šlo jen o zjednodušení, že naprostá většina existujících států až do novověku/moderních dějin byly monarchie. A většina z nich byla absolutní, kde panovník skutečně vlád a měl moc. Jedno jestli v Číně, Egyptě, střeodvěké Francii, Osmanské říši, říši Alexandra velikého, Sumeru (nebo rovnou celé Mezopotámii), domorodých amerických a afrických zemích/královstích atd. Prostě absolutní monarchie.
Diskutabilitu skutečně neomezené moci nechávám prostě stranou.