Lidé všechno, co konají, konají nutně ze sedmi příčin?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Není snadné odpovědět.

Aristoteles vycházel z toho,, že přirozené a prospěšné je to, když tělu vládne duše, nad city převažuje rozum a vše, co s rozumem souvisí. Jinak to člověku škodí.,

Tvrdí, že všechno má svou příčinu a následky. Tato příčina je u všeho stejná, je to tzv. hybatel, které je obdobou toho, co se označuje jako Bůh. Tento první hybatel je rozum, účel a zákon, tedy to, co zabezpečuje pořádek na světě.

Aristotelova příčina dnes znamená účel.

Praktické jednání člověka směřuje k dobru, tedy dobro je to, co je cílem člověka, ale i dobrem celého státu, tedy všech.

Kažá činnost má záměr, cíl a účel. Cíl všeho, co máme konat, bude tím uskutečnitelným dobrem. Etika štěstí, blaženosti vychází z ctnosti (rozpoznání toho, co je dobré), která není člověku daná.. Ctnosti jsou etické (morální) ale rozumové (vědění).

Člověk má v sobě duši rostlinnou, zvířecí a tu, která pochází od Boha. K tomu všemu ještě rozum.

Takže nevhodné propojení všech těchto tří duši a rozumu je příčinou popsaného chování a neuvědomění si toho negativního. To vše pak nevede k štěstí, blaženosti. Nutná je výchova.

Jenže dnes už to tak není. Pokud lidem jde o dobro, blaženost atd. tak jen o to vlastní, nikoliv o dobro celé společnosti, tedy všech.

--
„Během všech našeich nejtemnějších okamžiků je třeba, abychom viděli světlo.“ Aristoteles

Upravil/a: annas

Nebo z výchovy nevýchovy. Ze stranického sjezdu ÚV KSČ. Vše co máme v mysli, je kolem nás.
(Programování mysli)
https://youtu­.be/lZBPi0o3QAs

Smysl konání dává souvislosti pouze konajícímu, nikomu jinému! ;

Bohužel, nerad tě zklamu, ale Aristoteles se zřejmě nemýlil

Problémem tohoto tvrzení je už samotný výklad první uvedené příčiny – tedy „shody okolností“. Do něj se totiž „vleze“ úplně VŠECHO a to z jednduchého důvodu: jelikož na elementární úrovni se „hraje na náhodu“ (kvantová neurčitost – což je experimentálně prověřeno a POTVRZENO), jakákoliv z ní vycházející úroveň tomu musí odpovídat (nést si s sebou důsledky). Veškeré další zmiňované „příčiny“ jsou jen statistickým důsledkem elementární neurčitosti – tudíž postrádají jakýkoliv význam či smysl.

Osobně se domnívám, že pro všechny antické filozofy a jejich teze platí, že jsou poplatné tehdejší úrovni poznání. (jak překvapivé, že? ;D) Dnes, pokud bych akceptoval POUZE MATERIALISTICKÉ hledisko, platí výše mnou uvedené, pokud ovšem rozšířím pojetí NAD jeho rámec, je to ještě komplikovanější.