Má totalita nějaké výhody? Můžeme totalitní systém zavrhnout a posuzovat ho zcela jen negativně?

Filip84

Ono je, zjevně, potřebné si pregnantně definovat, co to je totalita, protože většina zde přispívajících si pouze myslí, že materii pojmu rozumí:

Totalita, nebo přesněji totalitarismus, z lat. totus = celý, je politický systém, ve kterém ten, kdo vládne, neuznává žádné meze svých pravomocí a snaží se regulovat všecky aspekty veřejného i soukromého života. Vláda je autokratická prosazuje (většinou politické, ale nikoli bezvýhradně) ideologie v oblasti veřejného i osobního života.

Vysvětlím na příkladech, protože to dnešní člověk, obvykle, snáze pochopí:

#1 Jehovova organisace, a.s. & svědkové jehovovi & Bybelforscherzy (Bybelforscher, Hochdeutsch Bibelforscher) & vážní badatelé bible.

Věrný a rozvážný otrok je kolektivní autokratické vedení, které ví všecko a má patent na pravdu. Podíváte-li se na stránky jehovovy organisace, a.s. (zde: https://www.jw­.org/cs/ ), můžete se snadno přesvědčit, že jehovova organisace, a.s., je odborníkem na všecko:

• na historiografii – https://www.jw­.org/cs/co-rika-bible/historie/,

a kdo si dá tu péči a projde si stránky ještě hlouběji, přečte si nějaké „hodnotné“ tisky, jako Probuďte se!, či Strážná věž, zjistí, že jehovova organisace, a.s., je odborníkem nejen na historiografii biblickou,

• na psychologii – https://www.jw­.org/cs/co-rika-bible/vnitrni-klid-stesti/,
• na medicínu – https://www.jw­.org/cs/knihov­na/serie/dalsi-temata/jak-se-vyporadat-se-zdravotnim-problemem/
• na manželskou a vztahovou poradnu – https://www.jw­.org/cs/knihov­na/knihy/stas­tna-rodina/

a tak by šlo pokračovat: prostě: na všecko! Svědek jehovův nepotřebuje Google, ani Bing či Seznama, protože jehovova organisace, a.s., ví všecko a zná všecko.

Jak to funguje? Přečtete-li si domovskou stránku jw.org, tj. tu úvodní stránku, kde jsou nejaktuálnější themata, kterými se otroci (tak se sami nazývají: otroci jsou řadoví věřící, já jim říkám odsouzení, starší, pastoři atp., jsou dozorci, já jim říkám bachaři, takže dále budeme mít odsouzené a bachaře) aktuálně zabývají.

Co to je nyní? Zničení země, jak zvládat „svět vzhůru nohama“, kde hledat naději – ano! hned vedle: v božím království! („Já vím, ale já nacházím útěchu v životě věčném.“ „Kdo by, sakra, chtěl věčnej život? Tohle jsou jen nekonečný hovory!“) Ano, pohromy, katastrofy, hrůza, děs. Pokaždé! A pak „řešení“: Katastrophenschutz v podobě jehovovy organisace, a.s.

Funguje to tak, že, protože oni chodí barák od baráků a stojí s vozýčkama na ulici, najdou oslabeného jedince: se závislou poruchou, úzkostně inhibovaným temperamentem, či jen dočasně ve srabu – psychickém, fysickém, ekonomickém, či jiném. Působí věrohodně, sebevědomě a přináší řešení: rychlé, instantní, komplexní, a z jeho pohledu, vlastně dokonalé.

Tak se nechá vést. Začnou s ním „biblický kurs“, začne chodit na shromáždění do sálu království, začne chodit s letákama. A ani neví, a je v tom.

Jenže ten systém je všeobjímající: nesmí kouřit, musí se vhodně oblékat, v podstatě se nesmí scházet s nejehovisty, nesmí slavit žádné svátky, nesmí volit, nesmí být volen, prostě: všeobjímající. Pokud ale prohlédne, což většina prohlédne, dříve či později, stojí před dillematem: pokud se začne podle prohlédnutí chovat, tak bude, dříve či později, vyloučen „právním výborem“, a pak ztratí rodinu, přátele, nebo spíše „přátele“, a často i práci nebo bydlení, prostě všecko, co je na jehovovu organisaci, a.s., navázáno. Protože po vyloučení ho oni ani nepozdraví.

#2 조선 민주주의 인민 공화국.

Democratic People´s Republic of Korea, République populaire démocratique de Corée, Koreanische Volksdemokratische Republik, Korejská lidově demokratická republika.

Ta totalita tam dnešních rozměrů taky nedosáhla přes noc.

Ono by to bylo na samostatné, a velmi obsáhlé, thema, nicméně: Japonské císařství se vzdalo spojencům 15. srpna 1945 a požadovalo aby na korejském poloostrovu byla ustavena vláda, která zajistí bezpečný odchod japonských okupantů, včetně majetku, do Japonska. Tak nějak navrhli 송진우 (https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Song_Jin-woo_(journalist) ), který se sešel s 여운형 (https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Lyuh_Woon-hyung ), no a ustavili 조선 인민 공화국, Korejskou lidovou republiku (https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/People%27s_Re­public_of_Korea ), a to na celém korejském poloostrovu. a ta byla ryze socialistickou: znárodňování hornictví, těžkého průmyslu atp., a – to hlavně – zakládala samostatné lidové výbory, takže, když Rudá armáda vstoupila dne 24. srpna 1945 do 평양 (Pyongyang), tak už tam našla fungující lidový výbor. Americké okupační úřady, na rozdíl od sovětských, místní lidové výbory neuznávaly (takže ono i s tím překročením 38. rovnoběžky severní armádou to není tak černobílé, jak se praesentuje, ale říkám, to by bylo na několik samostatných, a velmi obsáhlých, themat).

V prosinci roku 1945 byla moskevská konference, kde se Američani a Sověti dohodli nad pětiletým poručenstvím nad Koreou. Původním vůdcem severu (sovětské části) měl být 조만식 (https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Cho_Man-sik ), jenže 조만식 nepodporoval poručenství nad Koreou. Jediný, kdo v rámci 조선로동당 (https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Korejsk%C3%A1_str­ana_pr%C3%A1ce ) podporoval, byl právě 김일성 (https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Kim_Il-sung ).

No, tak se muselo, kolem 김일성, udělat propagandistické divadlo, což se povedlo: Korejci ho přijali a opravdu respektovali, i když na propagandě kolem něho bylo pravdy, jako rychlosti v cikánském kolotoči.

My máme výborné koreanisty, takže historie KLDR je opravdu precisně a podrobně zpracována. Já to, zase, zjednoduším: všecko probíhalo podobně, jako u nás, v DDR, Jugoslávii raných 50. let: povinná kolektivisace, znárodnění, zindustrialisování. Právní řád sovětského typu (který má KLDR dodnes, takže se v tom dá velmi dobře orientovat), státní bezpečnost, zvláštní soudy, mimosoudní represálie, pracovní Lagery (všecko je tam prakticky totožné dodnes, KLDR je relikt, živý skansen stalinismu). Pyongyang byl přezdívaný „Jerusalémem východu“, byl jakousi křesťanskou „Mekkou“, v dnešní KLDR byla silná katholická populace. To všecko lidově demokratický régime zlikvidoval, a to poměrně rychle, a velmi, velmi brutálně. Oproti tomu „první officiálně atheistický stát“ Albánie byla procházkou růžovou zahradou. Ale až do 60. let normálně v KLDR vycházela zahraniční literatura, byly možné hovory do zahraničí, korrespondence atp. Jenom, jak přišlo odhalení kultu osobnosti soudruha Stalina (1956), a pak, řekněme, nějaké tání ledů, no tak soudruzi v KLDR dostali strach o svou absolutní moc, proto začali šrouby utahovat. Zahraniční periodika a literatura se přestaly vydávat, a od lidí se – údajně (mám to z orálních zdrojů) – stahovaly zahraniční knížky s tím, že si tak přeje vysoce vážený soudruh Kim Il Sung, a že jim je Strana nahradí „hodnotnější“ literaturou.

V KLDR, jako jediném státu na světě, se taky podařila kolektivisace a socialisace do bisarních rozměrů, takže až do namáhavého pochodu (1994) byli občané opravdu závislí na přídělovém systému a výplatu měli jako kapesné na tabák a veřejnou dopravu.

Ten systém je, ve své bisarnosti, dokonalý: většina Korejců je spokojená. Internet nemají, pouze 광명 (https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Kwangmyong_(net­work) ), což je vlastně severokorejský intranet, takže se k jakýmkoli cizím zprávám nedostanou. Jediná televise je státní, filmy jsou severokorejské, a pokud se – občas – povolí vysílat nějaký, vhodný, zahraniční film, tak zcensurovaný. Noviny jsou státní. Veškerá literatura jsou epopeje z korejské války, životopisy vůdců, politika Strany. Pohádky nemají: děti mají početní úlohy ve stylu: Když vysoce vážený soudruh věčný vůdce Kim Il Sung vedl bitvu – tam a tam – bojoval proti 12,000 japonských imperialistickým válkychtivým krvelačným hyenám. Po bitvě se na místě nacházelo 8,000 useknutých hlav japonského imperialisty. Kolik japonských imperialistů bitvu přežilo?

Totalitní může být prakticky jakákoli ideologie: dneska jsou tendence k totalitě zdraví. Zákaz kouření v hospodách: proč? Tabák je legální a extrémně zdaněný, tedy, stát má zájem, aby lidé kouřili tabák. Hospoda není nějaká sociální služba, není každá hospoda pro každého vhodná. Ti, co chodí do zaplivané, zakouřené, putyky, nepůjdou do nóbl hospody. Tak proč by se jim tam mělo zakazovat kouřit? Akorát to poškozuje hospodské, a co si budeme říkat, v konečném důsledku hlavně těžce zaměstnatelné lidi, „s nátiskem“, kteří právě a jen v takových putykách koexistují, a pokud se putyky zavřou, stěží je někdo zaměstná.

Tlamokryty, desinfekce, a podobné cypiny: reálný dopad na šíření té choroby byl marginální, jinak by ty země bez těchto opatření neměly menší počet incidence a umrlců, než třeba my (Konungariket Sverige). To, nakolik se chce někdo chránit, a tím ale omezovat svůj běžný život, ekonomický rozvoj, etc., je věcí jeho osobní volby, nikoli starostí státu. Reálně tím stejně zranitelnou skupinu neochránili a neochrání.

„Obrázky“ na tabáku. Proč? Že je kouření nezdravé ví i malé dítě. Samozřejmě, pro forma tam nějaké varování být musí, ale proč gypsové, sugestivní, obrázky? No, proto: diktatura zdraví. Chtějí lidmi manipulovat, aby nekouřili. Ale jim nikdo tohle právo nedává, to je jejich věc, nikoli starost státu.

A tak by šlo pokračovat.

Disraeli

Totalita/tota­litarismus nemusí být zároveň diktatura jednotlivce, je to hlavně systém, vládne tam ideologie/strana. Takže to není tak, že by těžil „vládce“ (jako spíš skupina a předáci) a ani nemusí mít rychlé rozhodování – stále tam je vláda ve formě parlamentu, víc lidí a dokonce s omezenými pravomocemi (strana má neomezenou moc, její představitelé de facto třeba taky – ale nikoli jenotlivec, ale celek, hromada lidí). Chci tím tedy říct, že rychlost rozhodování, reakce atd. můžou být stejně pomalé a chaotické jako třeba v demokracii. Stačí si vzít jen ČSSR a plno dalších – nebyli nijak zvlášť „pohotovější“.
Máme tu Stalina v SSSR, Kima v KLDR a předtím Maa v Čínské lid. republice, což jsou/byly zároveň totality a měly i svého diktátora, ale ve skutečnosti to není (nebylo) tak časté. Tedy bylo spousta totalit bez diktátora (totalita je diktatura sama o sobě – ale nikoli jednotlivce).

Ale samozřejmě může být trochu rychlejší, je tam větší (avšak vynucená) jednota, soudržnost, žádná opozice a podobně. Navíc je tu jedna taková maličkost, zpravidla jsou představitelé v totalitách docela vypatlanci (to se od demokracie zase tolik neliší), takže pokud už tu máme rychlé rozhodování, tak je zároveň rychlé a špatné.

Co má skutečně efektivní, rychlé a kvalitní rozhodování a CO NENÍ negativní forma vlády, je například absolutní monarchie (POKUD by ta konkrétní monarchie byla špatná, už je to despocie).

Filip84

Je to zastupitelský systém, ve kterém o tom, kdo bude tím zástupcem, rozhoduje lid, tedy – přesněji – ta část lidu, která má volební právo, a která ho aktivně využívá. Tedy: většinou
lidé, kteří tomu, o čem mají rozhodovat, vůbec nerozumí (ale to jim nebrání být důležití, jako prdel, že), a o tom, koho si vyberou za zástupce, rozhodují plané sliby, to, jak se do ksichtí před kamerami (nebo si natřásá dudy, já stejně věřím, že ženských v politice bude přibývat), jaké si vezme fešné sáčko, atp. Materiálně to tak být nemá, ale formálně je všecko v naprostém pořádku! 🙂

Filip84

Je to stejné, jak v hospodě: rozhodně prodáš víc horšího gulyáse, když ho bude prodávat kozaté mladé nosítko, co toho, v létě, ideálně moc na sobě nemá, bude mít úsměv od ucha k uchu a dobrou vyřídilku (i když bude drškatá, nevadí, hlavně, že je na co se dívat!), než vynikajícího gulyáse, který prodává pingl sice professionální a korrektní, ale suchý, jako cesta.

Disraeli

Drap, tohle je demokracie. To, že funguje na ho*no, neznamená, že není. Ona demokracie obecně není moc efektivní a v praxi funguje RůZNĚ – hlavně pomalu, složitě, většinou dost blbě (a taky neznamená, že tam není korupce, protekce, složitá byrokracie, demagogie, překrucování práv/a atd atd). Chceš co? Německo, Francii, USA a další, všechno demokracie. Trochu líp funguje třeba Švýcarsko nebo severní monarchie v Evropě (též demokracie). to už závisí na detailech, kontkrétních systémech a organizaci.
Můžeme se vymlouvat na to, že když něco nefunguje – nebo funguje blbě – tak můžeme říct, že „to není ono“, ale ono to prostě je ONO. To často dělají třeba i komunisti, vždycky když to selže, tak vymyslí proč to selhalo a zkusí to znova, třeba jen trochu jinak (teoreticky i prakticky).