Mají lidé, kteří vyrůstali za krise 30. let, v Protektorátu, 40. letech, atp., reálnou šanci porozumět dnešním mladým?

Tak jako reálnou šanci: oni vyrůstali v úplně jiném světě.

Třeba u mé báby to znamenalo, že elektřina byla tak ve škole a na faře, informace se získávaly leda tak v kostele z kazatelny, v kostele od sousedů, a v hospodě od sousedů. Nebo v hospodě z rozhlasu. Jejich rodiče toho moc číst neuměli, obecně byli téměř negramotní. Ale oni ty informace ani velice moc nepotřebovali, ten život stál na permanentním stereotypu, a ne, rozhodně to nebyli hlupáci, oni si dokázali obstarat všecko: otop na zimu, ten uměl opravit střechu, matky všecko doma opravovaly, pekly chleba, nebo na něj minimálně zadělávaly a chodily s ním do pekárny atp. Ten životní standard byl úplně někde jinde, ale byl stálý, očekávatelný, žádné velké novum se nekonalo.

Můj děda byl původem z Brna, tak tam už to bylo zase jiné. Jejich rodičové byli více gramotní, tím, že to bylo ve městě, tak odpadalo pole, nebo koza či krávy, no a některé obstarávání taky, protože se prostě koupilo – byli ve městě. Zase si na to ale museli vydělat. I když dědkův fotr „jenom“ prodával horký párky na Zelném trhu, tak na to vzdělání se v té famílii dbalo o kousek víc: taky žádná hrůza, ale minimálně číst, psát a počítat se děcka naučit musela. Ale taky to byl jiný svět, děda byl, zase, z velké rodiny, snad z osmi sourozenců a všichni bydleli v pavlačovém bytě, který měl kuchyň a světnici, záchod na pavlači, vodu ve studni na dvoře.

To je jeden svět: z rozhlasu zní „státní president doktor Emil Hácha přivítal na pražském Hradě svobodného pána von Neurath a zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha“. Ve škole visí na stěně Führer. Auto viděla děcka naposledy loni (ve městě ne, tam bylo aut dost!), ale to se zlepšilo, když začalo jezdit Sonderkommando, tak jako pravidelně, na malou, přátelskou návštěvu v bytě, tak jako posedět, při čaji, a při tom zkontrolovat, jestli nemají v bytě „diversanta na motorce“, no a jestli na rozhlasu visí cedulička „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí.“ Myli se v neckách v sobotu, a tak vůbec a podobně.

Teďka je, naproti tomu, druhý svět: dnešní!

Takové starosti, jako jestli bude co do hrnce, nebo co na sebe, to dneska nikdo moc neřeší (řeší, rodiče samoživitelé – mimo jiné, ale zase jinak, než tehdy). Sonderkommando taky, asi, na malou, přátelskou návštěvu nepřijede, na co taky, fakani ví, jak vypadá automobil! 🤦‍♀️ Informace se nečerpají z televise, nebo letáku z Albertu (nebo ne tolik). A, hlavně, těch informací je víc. Mnohem víc! Jasně, většina z nich je úplně k ničemu, ale jsou. Mladý musí umět s počítačem, s placatým přístrojem. Musí, jinak bude nemožnej! Má virtuální kamarády, ať už skutečně virtuální, nebo reálné, ale stýká se s nimi virtuálně, protože na to osobní setkávání prostě není tolik času. Myje se každý den, někteří i dvakrát denně! 😅 Taky není, co 14 dní, velké prádlo na dvoře pavlačového domu, nebo na zahradě před barákem, ale oblečení je každý den čisté a pere ho automatická pračka! A suší sušička. A tak vůbec a podobně.

Tady tato diarchie je docela přirozená a primárně souvisí, prostě a jednoduše, s technickým rozvojem, jehož součástí jsou komunikační nástroje.

To je „stará vesta“: dokud nebyly ani ty telefony, tak si lidé museli úplně všecko sjednávat osobně. A potom dodržovat, co slíbili, protože když se s někým domluvili, že se sejdou tam a tam, tehdy a tehdy, tak on je tam čekal a nemohl vědět, proč tam nedošel, nebylo mu to jak sdělit. Takže museli dávat typově mnohem více péče do těch osobních vztahů. Jak přišly telefony (klasické, s vytáčecí číselnicí), tak už bylo možno domluvu změnit, ale bylo nutné se tomu jedinci dovolat, a k tomu bylo potřeba vědět, kde je. Taky každý měl X čísel – do práce, domů, do šachového klubu atp. No a s příchodem mobilních telefonů se ta vulgarisace komunikace posunula ještě na jinou úroveň: prostě já jsem s Johannou domluvený na 5:00 PM před kostelem. Něco mi do toho přijde, a já ve 4:30 PM napíšu Johanně SMSu, a tu domluvu zruším. Můžu – mám mobilní telefon a Johanna má také mobilní telefon. No a s kecálkovými aplikacemi (Messenger, WhatsApp, Telegram atp.), je to zase ještě na další úrovni – u některých je tam i vidět, jestli je online, tj. jestli zrovna čumí do toho placatého přístroje!

Každá doba něco dává a něco bere. Ale mají vůbec takto staří lidé, kteří vyrostli v úplně jiném světě, šanci pochopit dnešní svět? Dnešní mladé? To, že to mají prostě všecko úplně jinak? Máte s tím zkušenosti – z rodiny, od známých, z práce atp.? Samozřejmě, berte, že jsou zdraví s hlavou (tak jako přiměřeně věku, jo), a že chtějí, a že se snaží porozumět, protože když se nechce, tak nejde nic.

Podle mých zkušeností mají, ale jen ti „někteří z nich“. Je to těžké, ale kde je vůle, je i cesta.