Máte někdo osobní zkušenost, že by si vaše dítě během noci v prázdném pokoji s někým povídalo?

V každom z nás sa skrýva fantasta. Niektorí proti tomu bojuje, iný zasa s tým žije.
Malé deti často nerozlišujú medzi svojimi vidinami a realitou. Ich fantázia nepozná hraníc. Vôbec pritom nemusí ísť o paranoromálne javy. Neskôr s dozrievaním a získavaním skúseností sa väčšina z nich naučí rozlišovať svoje vidiny od reality. Ale napriek tomu, pokiaľ ich rodičia a realita života neodnaučí fantazírovať dokážu vďaka svojej schopnosti vidieť, to čo mnohí nevidia, vytvoriť umelecké diela, nové technológie a konštrukcie, objavovať nové prvky a podobne. Nie nadarmo ľudia hovoria, že umelec, vynálezca a vôbec každý tvorca – novátor vo svojom odbore je istým spôsobom „švihnutý“, vymyká sa „realistickým, suchopárnym“ ľuďom.
Človek bez fantázie nepozná humor.

Upravil/a: led

Pravdu Vám sotva někdo objasní/dokáže.
Domnívám se, že do 7 – 10 let věku dítěte je to zhruba tak.
Hlavně u těch „dvoulitrů“ (2000 +).

Čeština je jinak úžasná!
Chtělo se mi odpovědět ve smyslu: „Co by dítě dělalo v noci, v prázdném pokoji?“
Stačilo třeba napsat, …že bylo v pokoji samo …. :)

Samozřejmě. Obzvláště malé děti cca do tří let. Občas se u těchto dětí setkáme třeba i s fiktivním kamarádem, s kterým si povídá i během dne. Děti jsou velmi vnímavé k okolí, ale třeba i k přírodě. Bohužel v naší výchově všechny tuto vnímavost, kterou máme danou geneticky po našich dávných předcích v nich stačíme potlačit.

Když byl dceři rok a půl, ráda mávala. Vždycky si vybrala konkrétní osobu (třeba v autobuse) a té pak usilovně mávala na pozdrav. Na jaře jsem s ní byl sám týden na naší chalupě, která shodou okolností sousedí se hřbitovem. Večer, když jsem ji ukládal, stoupla si v postýlce a mávala. Koukala někam do rohu místnosti a říkala: „Papááá!“ Nikdo tam nebyl!

O půl roku později, když dceři byly dva roky, přespávali jsme u známých na chalupě v jižních Čechách. Starý dům bez elektřiny. Společně s manželkou jsme dceru ukládali ke spánku. V pokoji svítila jen malá elektrická lucernička. Dcera si stoupla v postýlce, ukázala někam ke dveřím, řekla „paní“ a zase zamávala. V místnosti jsme přitom byli jen já a moje žena.

Ve třech letech si zase našla dvě imaginární kamarádky, Katku a Báru. Těžko říct, jestli je skutečně viděla nebo byly vymyšlené. Jen mě zarazilo, že podle jejich slov jedna byla starší a druhá malé dítě.