Měli jste nějaké zvláštní pocity při návštěvě kostela?

Atmosféra, pozitivní energie, místo k rozjímání, něco posvátného, světlo, které proniká okny. Třeba koncert v kostele – výborná akustika. prostor, vnímání detailů,

Historie, obdiv umění těch, kdo takovou stavbu vybudovali a vyzdobili atd.

Domnívám se, že stavitelé pracovali v minulosti s energií. Nejen kostely, ale i hrady, poutní místa vyzařujíí energií pozitivní a uklidňují.

Bohužel, na rozdíl od některých uvedených míst se někde člověk necítí dobře. vnímá špatné energie, neuklidňuje ho, ale vzrušuje.

Záleží na vnímání každého jedince.

Upravil/a: annas

Žádné zvláštní pocity jsem neměl, jen jsem se tam cítil nesvůj, nepatřičně.

Myslím si, že je to především místo, kam ďábel nemůže a kde nemůže je klid a pohoda.

Já jednou. To když jsem potřeboval na muzejní noc/noc kostelů info okolo návštěvy věžičky a prostě vyžádal jsem si faráře, bo byl nějaký problém a on tam přilít vedle z fary V UHDERHOZACH (!!!) a přes sebe měl hozený takový ten jejich dlouhý bílý šat, ovšem nijak se to roucho neobtěžoval stáhnout třeba aspoň páskem, nic no… a venku před kostelem se později zasněně zahleděl na červenou Mazdu 2 a směrem ke mě pronesl: „tenhle vůz má krásný zadek, že?“ …Tak tehdy jsem měl skutečně zvláštní pocity, i když ZROVNA MĚ jen tak něco nerozhodí. Ale beru to z tý lepší stránky, pozitivně, protože tehdy chtěl ten polský farář v underhozách se mnou taky do tý věžičky a mě v tu chvíli před stánkem božím bylo jasný, že když to dopustím , na Noc kostelů 2016 (tuším) JEN TAK BRZY NEZAPOMENU a s díky jsem odmítl. Inu, kdekoli se člověk může setkat s… něčím zvláštním. (;

V některých jsem se cítila příjemně, bezpečně
V jiných jsem cítila nejistotu, malost, marnost. V těch zřejmě kněží příliš hřímali z kazatelny. Drželi lidí v kázni a bázni, dřeli z nich kůži „na farském“.

Pokora – ke stavbě, nikoli účelu vybudování. Navíc tam bejvá větší zima než u mě doma v ledničce.

Moje příbuzná zpívá na kůru a je to nádhera. V kostele je zvláštní atmosféra a když hrají varhany mám takový zvláštní pocit klidu. 🙂

Upřímně, nic výjimečného..
Běžně mám ne úplně příjemné pocity jako mráz po zádech a úzkost, a to nemusím ani vejít dovnitř. Nejsem na podobné vjemy nijak zvlášť citlivý podotýkám, ale je to jeden z mnoha důvodů, proč se takovým účelovým stavbám vyhýbám. Jinak často pozoruhodná akustika, občas malby a vitráže.

Upravil/a: Roman71

Patřím k lidem, kteří oddělují duchovní a fyzikální jevy: kostel je duchovní místo, má genius loci, věřím, že je tam líde blíže přítomen Bůh – ale to se neprojevuje žádnými vibracemi nebo nějako formou fyzikální energie …

Pokiaľ prídete v čase, keď nie sú omše, je tam len pár ľudí, môžte cítiť „Ducha stavby“. Strácate pojem priestoru a času, čim sa vám myseľ uvoľní pre svoje vnútorné vyrovnanie.
Pri viacerých prítomných ľuďoch ich súzvuk duchovného vyžarovania, prelínané rozhovormi s Bohom, prekrýva vlastné vnímanie stavby. Človek sa stáva súčasťou ľudstva, prestáva byť jednotlivcom.

Je tam chladno.

Tak v kostele jsem byl jako doma. Do 14 let jsem byl ministrant (neplést si se slovem ministr) a nedělalo mi to problémy. Později jsem měl svatbu v kostele a to už se mi svíralo nejen hrdlo a když jsem se byl rozloučit se zesnulými, někdy i slza ukápla. Ale teď, když navštívím nějaký kostel nebo chrám, jen okukuji výzdobu – v klidu.

Ano, mám z nich nepříjemný pocit a dělá se mi špatně jen když jdu kolem nich takže kostely jsou pro mě velký NE.

Vždy. Uchvacuje mě to jako věřícího, tak i jako milovníka baroka, rokoka atd.

Nikdy