Může být, že mladí tomu neuvěří a my starší si matně vzpomínáme?

Jednou večer si dědeček s vnukem povídali o současném životě. Najednou se vnuk zeptá svého dědečka: „Dědečku, kolik je ti vlastně let?“ Dědeček odpovídá: „Nech mě chvíli přemýšlet…
Narodil jsem se před televizí, očkováním proti obrně, kopírkou, kontaktními čočkami a antikoncepčními pilulkami.
Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky.
Ještě nevynalezli klimatizaci, pračky ani sušičky, oblečení se prostě vypralo a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo.Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla. Oženil jsem se s tvou babičkou a žili jsme spolu, v každé rodině byla matka a otec. Slovo "gay“ bylo respektované anglické slovo, které označovalo veselého, laskavého, spokojeného muže, a ne homosexuála.
O lesbičkách jsme ani neslyšeli, a muži nenosili náušnice.
Narodil jsem se před počítači, paralelním studiem a skupinovou terapií.
Lidé nechodili na preventivní prohlídky, nýbrž je lékař dle potřeby posílal na krev a moč.
Dokud mi nebylo 25 let, oslovoval jsem každého muže ´Pane´ a ženu ´Paní´nebo ´Slečno´. Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo do autobusu, děti a mladí lidé spěchali, aby jí uvolnili místo. Pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu, a pokud bylo třeba, šli jí koupit jízdenku, kterou jí přinesli.
Muži chodili u okraje chodníku, ženy podél domů. Na schodech se ženám přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první a muži jim vždy přisunuli židli, když si sedaly. Muži nikdy nezdravili ženu, aniž by
přitom vstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli. Vstávali od stolu pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik. Muži ženám otevírali dveře auta nebo jiné dveře a pomáhali jim při odkládání kabátů.
V mé době panenství nezpůsobovalo rakovinu, a takové dívky znamenaly pro svou rodinu čest a pro svého manžela čistotu. Náš život se řídil Desaterem, střízlivým uvažováním, úctou ke starším lidem, chováním dle zákona,
naplňovalo ho plodné soužití s ostatními a odpovědná svoboda. Učili nás rozlišovat dobré a špatné a odpovědnosti za své činy i jejich důsledky.
O rychlém občerstvení jsme si mysleli, že je určeno pro lidi ve spěchu.
Vážný vztah znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli.
„Time sharing“ znamenalo, že rodina je na dovolené s jinými rodinami, a ne, že sdílí prostor s cizími lidmi.
Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech. Neposlouchali jsme stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD, a neměli jsme elektronické psací stroje, počítače, notebooky. Notebook znamenalo notový sešit.
Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani hodinky, a domácí spotřebiče neměly světelné displeje.
Když už mluvíme o strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby, budíky s rádiem. Nemluvě o videorekordérech a videokamerách apod…
Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo nejméně tři dny.
Pokud bylo na výrobku uvedeno ´Made in Japan´, znamenalo to, že je špatné kvality, a zboží označené ´Made in Korea´ či ´Vyrobeno v Číně´ nebo ´v Thajsku´ ani neexistovalo.
Neslyšeli jsme o Pizza go home, McDonaldu nebo o instantní kávě, umělých sladidlech… V obchodě bylo možné koupit něco za 5 až 10 haléřů.
Zmrzlina, jízdenka nebo osvěžující nápoj stál 50 – 70 haléřů.
Nové auto stálo 20000 korun, ale kdo měl tolik peněz?
V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, a ne kouřili.
My byli poslední, kdo byli přesvědčeni, že žena potřebuje muže, aby mohla mít dítě.
Teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let?„
"Ach dědo… více než 200!“ odpověděl vnuk.
„Ne, miláčku, pouze padesát pět !“

Je prosím snad tato někomu až příliš dlouhá litanie, kterou jsem obdržel od svých přátel jen šálení smyslů, nebo to byla pravda. Asi již senilním, ale při čtení, nevím proč mně slzí oči…
Doplňuji:
Milá led., na každém povídání lze nalézt špetku demagogie. Výdobytky, které popisujete pochopitelně svět a asi též Vy v Bratislavě poznal dříve. Ovšem já, jako kluk narozený čtyři roky po válce kdesi na malé vesnici, jsem dobu popisovanou pro mne neznámým autorem opravdu prožil. Rodiče si televizor pořídili v roce 1957 jako druzí na vesnici a když jsem cestoval k tetičce do Brna, měl jsem prožitky přesně tak, jak jsou líčeny. Je pravda, že ve svých příspěvcích kvůli odlechčení a matení dogmatiků využívám určitý díl nadsázky.